Page 42

Pokec

ilustrované, skoro komiksové dopisy kamarádům. Mimochodem, ty hlouposti si pořád ještě kreslím. Něco mě napadne, tak si to poznamenám. Jaké by to třeba bylo, kdyby třínohý pes potkal pětinohou kočku nebo kdyby jelen honil pána na kole. Tohle mě napadne, tak to nakreslím.

aké známky jste míval na základce z výtvarné výchovy? Výtvarka byla vždycky moje disciplína – i když je pravda, že špatný učitel může i z jinak zajímavého předmětu udělat nudu. Pamatuju, jak jsme měli nakreslit vázu a kamarád přinesl černou vázičku z Afriky, protože jeho táta byl námořník. Namaloval jsem ji tedy černě a učitelka můj výkres před celou třídou roztrhala se slovy, že černá barva neexistuje. To pro mě byl šok – do té doby se mi nestalo, aby někdo haněl můj výkres. A navíc jsem byl přesvědčený o tom, že černá barva existuje! Taky mám ten dojem. Učitelka si zřejmě někde přečetla článek o tom, že impresionisté údajně černou neuznávali a nepoužívali, a snažila se tuto nově nabytou vědomost prodat... Čím jste chtěl být v deváté třídě? Tehdy to byl zmatek. Bavilo mě kreslit a malovat, ale všichni mi říkali: „Co když tě na výběrovou školu nevezmou?“ Chtěli po mně, abych si napsal dvě náhradní možnosti, a já si ze zoufalství vybral zlatníka a kuchaře-číšníka. Naštěstí mě vzali na střední výtvarnou školu a potom na AVU. Tam jste zažil i listopad 1989? Ano. Sedmnáctého listopadu mi nebylo moc dobře – došel jsem v průvodu k Národnímu divadlu a pak jsem pokračoval rovně a přes Karlův most až ke Dvěma srdcům, kde jsme si s kamarádama, tak jako každý pátek, dali pivo. Aniž bych to tušil, vyhnul jsem se tak výprasku na Národní třídě. Napadlo by vás v té době, že se jednou prosadíte jako malíř pro děti? To vážně ne, byl jsem v ateliéru krajinomalby, chtěl jsem malovat obrovská plátna velkým štětcem. Je ale fakt, že mě bavilo kreslit si hlouposti nebo psát

Jak došlo k tomu, že jste se pak odstěhoval do Anglie? V tom má prsty Claire, moje manželka. Přišla do našeho ateliéru na AVU jako postgraduální studentka a můj profesor mě požádal, jestli bych se jí nemohl věnovat, třeba jí ukázat Prahu. Já byl dobrý student, a tak jsem Claire ukázal nejen Prahu, ale koupil jsem jí i pivo nebo knedlíky – a nakonec jsem si ji vzal. Myslím, že by ze mě měl pan profesor radost... Naše pražské randění bylo zajímavé, protože já neuměl vůbec anglicky a Claiřina čeština byla v začátcích. Hodně jsme se na sebe smáli. Proč jste se rozhodli, že spolu chcete žít ve Velké Británii? Claire si nejdříve myslela, že v Praze zůstaneme napořád, ale asi po třech letech se jí začalo stýskat. Cesta autobusem trvala dvacet dva hodin a Claire ji absolvovala šestadvacetkrát... V té době jsem dokončil AVU, kamarádi se mi rozestěhovali po celých Čechách a já musel taky nějak a někde začít. Tak proč ne v Anglii? Vzpomenete si na své první anglické bydlení? To je stejný dům, ve kterém bydlíme dodnes... Claire se vrátila do Anglie před mojí promocí, sehnala si práci na umělecké škole a jednoho dne mi volala: „Beru si hypotéku a viděla jsem dva domy, na které bychom měli. Jeden je víc ve městě, ten druhý má zahradu.” Zeptal jsem se, jestli má ten se zahradou kůlnu a jestli v ní můžu malovat. Claire řekla, že kůlnu má a že bude moje, tak jsem tehdy po telefonu vybral dům. Bylo pro vás to stěhování těžké? Zabalil jsem do malého auta barvičky a štětce, kreslicí prkno, trochu oblečení, půjčil jsem si dvě stě liber od kamaráda a jelo se... Ovšem problém byl s angličtinou. Pořád jsem ji neovládal, i když Claire už mluvila plynule česky. Bál jsem se, že se mě někdo na ulici na cokoli zeptá, doma jsem nezvedal telefon. Začal jsem chodit na hodiny angličtiny pro cizince – zase jsem byl student. Čím jste se zpočátku živil? Vařil jsem anglické snídaně lidem, kteří byli na podpoře, a pak jsem po nich uklízel. Po čase jsem začal pracovat jako asistent na umělecké škole, kde učila Claire.

>

42

2012 | 03 | Čilichili: Posedlí bezpečností  

Na opatrnosti není nic špatného. Špatné je, když se bezpečnost stane posedlostí.

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you