Issuu on Google+

imigranty, ale místo konání chybí. Na to je potřeba znát ty správné lidi. Podle popisu nakonec nacházíme nízký dům pobitý vlnitým plechem a lezeme do dalšího squatu. Barevná načesaná hára modelek voní lakem na vlasy, dlouhatánské umělé řasy víří cigaretový kouř. Holky jsou nacpané ve více či méně úchylných oblečcích. Jedna z návrhářek ještě dolepuje svoje šaty ze starých duší od pneumatik. Recyklace a DIY (udělej si sám) je mantrou všech squatterů. A už to jede, pódium okupují sexy šatečky i drsné modely, za které by se nestyděla ani pořádná punková lesba. DJky diktují, večírek šlape. Přehlídka vrcholí lehce bizarní performancí. Polonahá modelka s bradavkami přelepenými černou páskou se s vyceněnými zuby plazí po čtyřech po pódiu. Najednou se vrhne na jinou modelínu, ze které zuby divoce rve sukni vyrobenou z něčeho, co jsou v lepším případě sušená prasečí ouška. Prý metafora na konzumní společnost. Holky se do toho položí, za chvíli se už spolu válí po pódiu a prasečí ouška létají vzduchem… HARDCORE „Správný“ squat není jen místo k bydlení, ale slouží i jako centrum alternativní kultury. Zrovna ten náš je ukázkový. Do bývalé sýrárny se vejdou zkušebny, nahrávací studio, sítotisková dílna, malířský ateliér, bar i prostor na koncertování. Vše k uspokojení uměleckých ambic obyvatelů. Každý něco tvoří. Jezdí se soundsystémem, vyrábí trika s potiskem, maluje nebo má kapelu... Za těch šest sedm let, co tenhle squat existuje, odvedli místní spoustu práce. Všechno, od funkčních záchodů až po grafitti na stěnách, udělali vlastníma rukama. Proto mají svůj squat tak rádi a naopak nefandí novinářkám, co se jim tam nacpou, očumujou a píšou reportáže do neundergroundových médií. Squatting neznamená prostě jen bydlení zadarmo. Jde hlavně o to, žít si po svém bez nesmyslných pravidel. Což je ale tvrdě vykoupeno. Soukromí neexistuje a životní prostor sdílíte s lidmi a zvířaty všemožných druhů a osudů... Kdo je ale dneska ještě pro naprostou svobodu ochoten obětovat tolik? Upřímně řečeno, když jsme dojeli domů, shodli jsme se, že my teda ne. Spolucestující Jiří měl celou dobu paniku z blech. Hlavně z toho, že by musely dolů dredy. Já jsem pro změnu dostala stíhu, že ze spacáku chytnu filcky. Pro jistotu jsem shodila veškeré tělesné ochlupení mimo vlasů a obočí. Poslední spolucestující si jen letargicky postěžovala na černou vodu, která po ní doma zůstala ve vaně.

<

Britský klub jen pro zvané

Švédský stůl

Hudební salónek

21


2012 | 02 | Čilichili: Polskočesko