Issuu on Google+

Reportáž

Jak jsem asi chytla filcky Do Londýna se jezdí hlavně na nákupy. My se ale přijeli poflakovat po squatech a zapařit na Femme Fatale, večírku s módní přehlídkou. Je to akce, kde vše řídí ženy, takže žádná třídírna milenek pro fotbalisty. Do squatu se dostanete, jen když znáte ty správné lidi. Když jsem nadhodila, že by z toho mohla být fajn reportáž, zajímalo je, jaký nezávislý titul mě vyslal. „No, vydává ho popravdě jedna korporace,“ kuňkla jsem. „What??! Fuck off!“ Text a foto: Máša Dudziaková

Naštěstí jsem se neprozradila rovnou, takže to byl vcelku prima výlet. Naším domovem se na pár dní stala zasquatovaná londýnská továrna. Před třemi lety jsme sem lezli dírou v plotě pod ostnatým drátem. Letos příjemná změna. Ke staré fabrice s různobarevně svítícími okny jsme prošli velkou otevřenou kovovou bránou. Vybetonovaný plac před squatem býval plný psů a pestře počmáraných obytných přívěsů, které rozšiřovaly ubytovací kapacitu. Teď je dvůr prázdný, mokrý a plný louží, i když nepršelo. Slouží prý jako myčka aut. Nejspíš nový byznys místních obyvatel.

plíseň. „Na squatování není nic špatnýho,“ vysvětluje jeden z nich. „Průmyslová revoluce je pryč a továrny už nepotřebujeme. Je to lepší, než aby to tu stálo prázdné a čekalo na demolici.“ Dokaleno jest. Modrovláska se stěhuje do vedlejšího pokoje k Němce a my tak ve třech získáváme luxus squatového pokoje jen pro sebe. Moje obavy z nevytopené tovární haly, kde se budeme válet mezí vším humusem světa, se naštěstí nevyplnily. „Doufám, že to zvládnete bez matrací. Tuhle jsme nějaký dotáhli, ale chytli jsme z toho blechy, tak to sem už nenosíme,“ přeje dobrou noc.

>

NENÍ SQUATU BEZ BORDELU Hlásíme, že jsme na místě. Ozve se štěkání psa. Záclona s lebkou se odhrne a vykoukne střapatá hlava. Vítá nás squatterka s modrými vlasy a modrým obočím. Hey! Hey! Odežene obrovského čokla, co si vykusuje blechy z kožichu, a vede nás přes improvizovanou počmáranou kuchyňku polepenou výstřižky z novin do svého pokoje. Vládne tu zebří vzorek a modrá barva. A všude, úplně všude se povalují nejrůznější krámy, často zcela nepředstavitelného původu. Ale jak známo, není squatu bez bordelu. V baráku žije skoro čtyřicet lidí, deset psů a šest koček. A to není prča. S n��kolika squattery sedíme na zemi v zebřím pokoji, popíjíme levné polské pivo, pokuřujeme a bavíme se, co život. Většina z místních má cizí přízvuk, taková evropská směska. Štvalo je prostě platit nesmyslné nájmy a vysolit většinu platu za bydlení. A tak jsou tady, protože jim nevadí, že nejdou zamknout dveře a po stěně se plazí vlhká DJka Klubíčko

18

ČiliChili | 02 | 2012 cilichili.cz | facebook.com/cilichili


2012 | 02 | Čilichili: Polskočesko