Issuu on Google+

Pokec

Tak si vzali ze sirotčince roční holčičku, která ale ve 4 letech začala trpět nesnesitelnými bolestmi hlavy a dnes není mentálně v pořádku. Dneska je dospělá, někde se „zapomněla“ a má pětiletého syna. Bohužel ani ten není v pořádku. Jedna psycholožka mi vyprávěla o nočních můrách a fóbiích, které se tu v lidech budí. Její otec si ještě dvacet let po havárii musel po příchodu z práce pokaždé svléct úplně všechno oblečení, protože měl dojem, že je kontaminované. Ona sama má problémy vlézt do vody nebo chodit bosá po trávě. Jak říkám, každý tam má s Černobylem něco společného. Na začátku jsem měl pocit, že tu tvou „černobylskou nemoc“ chápu. Že rozumím, proč se tam musíš vracet. Když to teď ale poslouchám, tak si vlastně neumím představit, že tě to opravdu táhne zpátky… Čekal bych, že to člověk chce spíš vytěsnit. Je to strašně divné místo. Najezdil jsem tam stovky kilometrů a celé to území připomíná zvláštní druh blázince. Jasně, jsou tam všechny ty následky jako nemocné a postižené děti, likvidátoři, alkoholismus, chudoba, beznaděj, tisíce hektarů zničené půdy... Ale já myslím, že Černobyl postihuje hlavně duši. Proto nefotím cedule se značkou radiace, nepotřebuju se vracet do zóny, do Pripjati nebo k reaktoru, ani mě ve skutečnosti nijak zvlášť nezajímá, jak pokračuje zabezpečení sarkofágu. Ale nebaví mě číst zprávy o tom, jak skvěle se příroda s radiací poprala, všechny ty statistiky, jak tam žijí divocí koně a všechno je vlastně fajn. Tohle zpravodajství od stolu je nebezpečné, protože téma bagatelizuje a dává falešný pocit, že je všechno v pořádku. Vetšina turistů a novinářů jede na exkurzi do zóny, podívají se na reaktor, do Pripjati a nějaké vesnice v okolí. O lidi, kteří žijí kolem plotu, se zajímá málokdo. Přitom skutečný dopad celé téhle tragédie je právě tam. Nebude z toho nakonec jen věčné hledání v zapovězené zóně jako v Tarkovského Stalkerovi? Možná. Černobyl je na jednu stranu poměrně zmapovaná technologická a přírodní katastrofa, na druhou stranu něco neuchopitelného, s čím nemáme žádnou zkušenost. Někdy vážně pochybuju, že může člověk vůbec pojmout, co se tam vlastně odehrálo. Jako by se při havárii otevřely nějaké dveře, do kterých lidi nikdy neměli ani nahlédnout.

<

48

Nikolaj Gavrilen pomáhal od prvních dnů po havárii evakuovat obyvatele ze zóny. Denně projížděl v radiací silně kontaminovaných oblastech, jeho ZIL přitom nebyl proti záření nijak chráněn. Zhruba po dvou měsících se mu začaly silně třást ruce, poté celé tělo, zkolaboval psychicky. Prodělal dvě operace mozku. Žije v Ivankivě se svou ženou, na které je plně závislý. ČiliChili | 01 | 2012 cilichili.cz | facebook.com/cilichili


2012 | 01 | Čilichili: Musíme tam všichni