Issuu on Google+

Marina Ševčenková vychovává syna Olexije ve vesnici Pisky, která je vzdálená pár set metrů od zóny. Udává se, že jen 10 % dětí v nejsilněji zamořených oblastech Běloruska a Ukrajiny je zdravých.

– důchody, auta, sanatoria na Krymu. Měli vlastně být na úrovni válečných hrdinů. Místo slávy ale přišlo stigma. Když si chtěli založit rodinu, tak zjistili, že se ženy bojí, jestli s nimi nebudou mít postižené dítě. Hodně likvidátorů se vrátilo s psychickými problémy, časté byly sebevraždy. Pak se začaly rušit jednotlivé výhody a teď, když jsou v likvidátorském důchodu, berou třeba 80 dolarů měsíčně. S likvidátorskými průkazy se navíc kšeftovalo, spousta lidí o statut přišla, nebo ho naopak získali lidé, kteří se v zóně jen ukázali.

Co si z toho pamatuješ? Michail Aleksandrovič musel dva roky chodit zónou a střílet všechno, co se pohlo. Koně, psy, krávy, kočky... Zvířata mohla potenciálně přenášet radiaci. Byl myslivec, zvířata miloval, a ta v zóně byla tehdy hladová, táhla se za lidmi. On je přitom střílel. Dodnes nesnese vytí psa, dělá se mu špatně. Byl z jednotky 20 lidí a dnes je jediný, kdo žije, většina z kolegů zemřela na rakovinu. Je mu dvaaosmdesát a říká, že přežil Hitlera, Stalina a Černobyl. Podivný druh blázince Jedna holka mě vzala A tyhle lidi jsi fotil… na nový hřbitov v Ivankivě.  V tom městě žije asi 11 tisíc lidí, Ano. Muj kamarád Ivan Grebeniuk sám jako likvidátor ale teď potřebuje dva hřbitovy. pracoval 10 let, zná zónu jako málokdo a pomáhá Ten starý stačil po staletí, ten nový, mnohem větší, mi navazovat kontakty. Objížděli jsme severní Ukraje za 20 let skoro plný. Na většině náhrobků jsou jinu a mluvili s desítkami likvidátorů. Překvapilo mě, vytesané autobusy, reaktor… Ukázala mi náhrože nikdo z nich nenadával na Černobyl. Bylo třeba bek svého táty, měl na něm autobus s nápisem jít a pomoct, tak šli, byla to jejich povinnost. Byli to Pripjať. Jezdil jako evakuační řidič, vyvážel lidi ze sovětší lidé zvyklí poslouchat rozkazy a nepřemýšlet zóny do Kyjeva. Zemřel na rakovinu. Vedle leží její nad nimi. Dnes je kosí nemoci, vláda na ně kašle strýc, pak další strýc... Když prý byla v osmadvaceti a Sovětský svaz neexistuje, takže si připadnou jako letech na čtyřicátém pohřbu, tak to přestala počítat. obtížný hmyz, který pomohl, když bylo potřeba, Na kolika pohřbech jsme v tom věku byli my? a teď už by měli zmizet. Nemělo by se na ně zapoMluvil jsem s manželi, kteří pracovali jako likvimenout, protože nebýt jejich práce, tak se následky dátoři a doktoři jim potom nedoporučili mít děti. Černobylu dotkly každého z nás. Nebylo jim ještě ani 30 a nesměli mít dítě.

>

47


2012 | 01 | Čilichili: Musíme tam všichni