Issuu on Google+

NOVÁ RUBRIKA Už nás štvalo, že všechno jenom zařezáváme. Tak jsme se rozhodli založit rubriku, kde budeme chválit to, co jiní haní, pokud to haní neoprávněně. První nemohl být nikdo jiný než Viewegh...

Michal Viewegh se prý inspiroval u Stiega Larssona, autora velebené trilogie thrillerů Milénium, a do zvoleného žánru se strefil přesně. Vtáhne vás do příběhu hned na první stránce a nepustí až do konce. Dojme motivem Rasa, nájemného zabijáka ze staré školy, který v  době límečkové mafie nestačí s dechem, napne tím, jestli práci hodného policajta Plukovníka neukončí další kulka neviditelného ostřelovače, a rozvzteklí kluzkostí ministra Langrosse a různých obyvatel toskánských vil. Svoji lásku k líčení luxusu a drahých vín tentokrát Michal Viewegh účelně využil k dokreslení světa lobbisty Darka Balíka nebo pražského primátora a po dlouhé době psal taky o lidech žijících v paneláku, až jsem téměř se slzou v oku zavzpomínal na jeho první, nejuvěřitelnější knížky v čele s Báječnými lety pod psa a Výchovou dívek v Čechách. Žánrová pravidla se Michalu Vieweghovi nepovede naplnit vždycky – příkladem může být loňský průšvih jménem Biomanželka. Nemohl bych psát „Humoristický román“, apartní detektivku který není ani moc humoristický, ani moc o krádeži briliantů. román. Anebo osm  let staré koketování s detektivním žánrem nazvané Případ nevěrné Kláry. Navíc v jeho knížkách z posledních let jakoby převládla facha zkušeného řemeslníka, který se psaním živí i baví, nad opravdovou potřebou něco sdělit. Z novějších Mistrových knížek jsou proto nejlepší jeho deníky (pět let starý Báječný rok a letošní Další báječný rok). V nich je hlavní hrdina někdy nesnesitelný a rozčilující, rozhodně však opravdový. ČiliChili | 12 | 2011 cilichili.cz | facebook.com/cilichili

Do Mafie v Praze Michal Viewegh dostal vedle napětí a čtivosti i tu opravdovost ze svých deníků. On sám svůj nový román označuje za „gesto rozhněvaného občana“ a bezmocný vztek nad propojováním politiky a zločinu, nad selháváním systému je z knížky jasně cítit – a co je důležité, je přenosný i na čtenáře. V jednom nedávném rozhovoru Viewegh mluvil o tom, jestli spisovatelé ještě můžou burcovat národ: „Já se vždycky takovému národněobrozeneckému pojetí bránil. Přijde mi strašně domýšlivé, aby se někdo považoval za ‚svědomí národa‘. Na druhou stranu bych v době,

kdy tu máme reálné miliardové tunely, reálné únosy, nevyšetřují se vraždy a tak dále, nemohl psát apartní detektivku o krádeži briliantů. To by bylo absurdní.“ Ta odpověď možná může být shrnutím toho nejlepšího, co se v Mafii v Praze dá najít. Silné gesto občana i spisovatele, který má přitom dost nadhledu na to, aby nepropadl sebevzhlíživým iluzím. Michal Viewegh tentokrát potlačil sám sebe, a paradoxně právě proto je v textu přítomnější než jindy. Obraz, který s pomocí investigativce Jaroslava Kmenty poskládal z (pro nás, nezasvěcené čtenáře) izolovaných novinových kauz, je samozřejmě fikce, ale o to skutečnější může být – Viewegh v úvodu cituje spisovatele Juliana Barnese, mimochodem čerstvého držitele Man Booker Prize: „Román vyslovuje dobře formulované lži, jež v sobě obsahují tvrdou pravdu. V tom spočívá jeho paradox, jeho velikost, jeho svůdná nebezpečnost.“ A Mafie v Praze je dobrý román.

<

61


2011 | 12 | Čilichili: Rituály