Issuu on Google+

TIPY & TRIKY Kde spát V Riu se čas dělí na karneval a zbytek. Na období karnevalového šílenství je třeba si hotel jakékoliv cenové skupiny zarezervovat hodně dopředu. Do města v tu dobu dorazí téměř půl milionu turistů a neobjednaný návštěvník může přespat leda na ulici, s rizikem smrti či ztráty veškerého majetku. Kromě karnevalu je v Riu nespočet ubytovacích zařízení a ceny začínají na pěti stech korunách za noc. Snídaně v ceně nebývá a připlácí se za samostatnou koupelnu. Nejvyšší cenová hladinka může zaskočit i dobře živeného manažera. Dost záleží na výhledu, například na pláže Copacabana či Ipanema, a na proslulosti hotelu. Za jedno z nejluxusnějších zařízení široko daleko je považován francouzský hotel Le Méridien, jenž leží mezi Copacabanou a centrem města. Kempy se stany okolo Ria nenajdete.

A JEŠTĚ JEDNOU Nedá mi to a o den později stoupám výš a výš sám do jiného z favelových kopců. Místňáci sice očumují, ale necítím z nich ani náznak nevraživosti. Kluci si na vršku hrají s ošuntělou mičudou, na oploceném plácku montér šteluje motor obstarožní rachotiny a o kousek dál u garáže chlapík usekává krky slepicím. Strach mám, ale dá se to snést. Sednu si ke stolu na improvizované zahrádce a maník z další garáže-skorobaru přinese skol. Hrdlořezové, násilníci, dealeři a kriminálníci okolo jen popíjejí a pozorují ruch dole. Ostatně pahorky v Riu působí jako lakmusový papírek mohovitosti. Vršky zakrývají chatrče chudých, níž přicházejí větší domy a v údolí stojí hotely a činžáky, jejichž vchody hlídají placení strážci. „Ty ses pomátl. Chodit do favely odpoledne a procházet se tam až do večera. Jsi magor,“ vynadá mi český emigrant Miroslav Vašek, s nímž se seznámím po sestupu do údolí. Během normalizace se dostal do Německa, kde si zařídil malou firmu, ale dnes chce žít v Brazílii. Má holku z Argentiny a prachy z firmy mu tady Z letargie je občas vzbudí vystačí na pohodlný život. Poslouchá se to velitelka, obtloustlá žena jako pohádka. V televizi nad barem zatím zuří válka. V jedné favele stříleli po polis hlasem Luciana Pavarottiho cajtech, dva ranění, v druhé si gangy vyřizovaly účty, tři mrtví.

>

One little, two little, three little indian... Na plážích se bojuje i za práva indiánů

Jak cestovat Občas je dobré mrknout na internetové stránky s nabídkou levných letenek. Aeroporto do Antonio Carlos Jobim, pojmenované po hudebníkovi, co spoluvymyslel bossa novu, je dost daleko od centra a pláží, takže je třeba najít stanici autobusů anebo se popasovat s vyčuranými taxikáři. Po Riu křižuje nespočet autobusových společností. Nastupuje se zadními dveřmi, kde sedí průvodčí a prodává lístky. Vystupuje se předními. Nejrychlejší přesun po městě je metrem, které je kupodivu čisté a bezpečné. Autostop se zamítá, jízda autem může připomínat běh uprostřed stáda rozzuřených býků. Navíc pronájem káry není dvakrát levný a ve smlouvách se mohou skrývat pro zákazníka dost ošidné pasti. Co si dát Brazilská kuchyně je trojjediná. Indiáni přispěli zeleninou, obilninami a dary moře, Portugalci omáčkami a sladkostmi, afričtí otroci kořením a zálivkami. Národním jídlem je nicméně směs černých fazolí s opečenou klobásou, vepřovým jazykem či ocasem, sušeným hovězím, dochucená cibulí, česnekem, rajčaty, petrželí a ostrými papričkami zvaná feijoada. Jako příloha slouží rýže, kapusta nebo zásmažka z manioku. Je to ale dost náročné na zažívání. Místní si to dají k obědu a do večera dobrotu vstřebávají. Pro lepší slehnutí se k tomu popíjí batida nebo caipirinha. Pro gurmány zaměřené na podmořský svět je třeba zmínit moquequu, směs z ryb a mořských živočichů připravovanou v hliněném hrnci, anebo linguado, čili mořský jazyk. Káva je silná, jako touha brazilských žen, piva antartica a brahma taky ujdou.

No to si děláš...

45


2011 | 12 | Čilichili: Rituály