Page 42

Letem světem

Tam, kde Ježíš netleská Být mužem z Ria není žádná sranda. Máte pořád zkroucenou krční páteř od koukání po holkách, které nezakryté, jen v bikinách, motají hlavy všem kolem. Na moje neřestné chutě, zátoku Guanabara, pláže Copacabana a Ipanema i chudinské favely ovládané gangy shlíží betonový Cristo Redentor – Vykupitel. Nezatleská. Rozpažený k objetí čeká už osmdesát let. Text: Jan Drtil Foto: Profimedia

V letadle už každý vypadá, jako by měl roupy. Přelet Atlantiku je přece jen dost dlouhý, a tak se celé hodiny sám sebe ptám: „Kdy tam budeme?“ Odpovídá mi monotónní chrčení motorů, které se nakonec přeci jen mění v pozvolné staccato a, už si to éro roluje na ranveji. Posunu si časoměrky o čtyři hodiny zpátky a letištní halou jdu do Cidade Maravillosa, portugalsky „úžasného města“. KDE HELENKA NEZPÍVÁ Místním busem mířím tam, kde Rio žije nejvíc. Na výběžku mezi plážemi Copacabana a Ipanema stojí mrakodrapy, hotely a místní zástavba v řadě za sebou jako vojáci při nástupu. Právě tady mám ale hostel na zdejší poměry v podstatě za hubičku. V televizi nad recepcí dávají zrovna akčňák. Policajti skryti za autem střílejí po ozbrojencích v kopcích. Vypadá to na plichtu. Nejde ale o detektivku, nýborž o zprávy. Přestřelka v jedné z chudinských čtvrtí. Později se dozvím výsledek. Dva mrtví, několik raněných. Mezitím už křižuju ulice směrem k pláži Copacabana, údajně jedné z nejkrásnějších na světě. Slovíčko údajně se ukazuje klíčovým. Teď jde o zalidněné, zasviněné, uřvané a hektické pískoviště, kde se exhibují snad všichni psychotici světa. BÍLÝ PRÁŠEK Večer si jdu zaběhat. Kolem hotelu Copacabana Palace, kde se svého času váleli americký prezident Franklin Delano Roosevelt, Eva Perónová alias Evita či japonský císař Hirohito. Široký pruh písku podél ulice Atlantica se zatím změnil ve sportoviště. Taky se zapojím mezi místní vytrvalce, ale jde to ztuha. Po pěti kilometrech dřepnu na lavičku. Přisedne si

42

ke mně černošský kluk a z polystyrénové krabice plné ledu nabízí chlazenou kolu. Odmítnu. Nabídne mi něco ještě víc osvěžujícího, bílý prášek v alobalu. Na kokain si fakt netroufám. Lehkým krokem popojdu k baru, kde si dám zdejší pivní dobrotu jménem skol. Ne jednu, takže krok ztěžkne. TATÍČEK KUBÍČEK A REDENTOR Šestimilionové Rio de Janeiro se rozprostírá na březích a kopcích zálivu Guanabara. Když sem na Nový rok 1502 přijeli Portugalci, mysleli, že jde o ústí velké řeky, a místo nazvali Lednová řeka – Rio de Janeiro. V letech 1736 až 1960 bylo hlavním městem Brazílie. Za to, že jím nezůstalo, může Čech skoro jako poleno Juscelino Kubitschek de Oliveira, potomek emigrantů z Třeboně a dodnes jediná hlava státu s romskými kořeny na světě. Ten dal architektovi Oscaru Niemeyerovi zelenou pro stavbu metropole Brasília stovky kiláků odsud. Vyjíždím zubatou lanovkou na horu Corcovado, v překladu „Hrbáč“. Právě na něm se do výše třiceti metrů vypíná socha Ježíše Vykupitele. Téměř sněhově bílá, odlitá z betonu, do Ria dovezena po kouskách a odhalena roku 1931 jako symbol brazilské nezávislosti na Portugalsku. Když se pod tímhle kolosem projdu, vzpomenu si na herce Pavla Landovského, jak říkává: „No vidíš, jak jsme rozvětvený. Můj bratranec tesal Ježíše v Riu.“ Přestože se sochař Ježíše jmenuje Paul Landowsky, tuhle historku přisuzuju spíše Lanďákově nezkrotné fantazii. Donedávna to byla nejvyšší socha Krista na světě, ale pobožní Poláci se s tím nesmířili a u městečka Świebodzina postavili ještě o šest metrů vyššího božího syna.

>

2011 | 12 | Čilichili: Rituály  

Neumíme se pořádně ženit ani loučit s mrtvými. Jsme rituální invalidi.

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you