Issuu on Google+

Řád německých rytířů se vrací do Polska. I s bankou

Rozlohou je to největší souvislá plocha písku v Evropě. Je ve Slowinském národním parku a Poláci jí říkají wydmy ruchome, pohyblivé duny. Jsou neuvěřitelně uklidnující. Vlny na blízké pláži šumí, racci vesele vyřvávají a člověk jen těžko může uvěřit, že je jen pár desítek kilometrů od průmyslového Trojměstí, tedy aglomerace tvořené Gdaňskem, Sopoty a Gdyní. TROSKY WESTERPLATTE Województwo pomorskie – Pomořské vojvodství je země, o kterou se Poláci prali s Řádem německých rytířů a později s Německem, císařským i hitlerovským. Patří mezi nejzajímavější regiony našeho severního souseda. Přirozeným začátkem každé cesty do polského Pomořanska je Gdaňsk. Stav místních silnic je vyhlášený, kvůli blížícímu se fotbalovému mistrovství jich navíc spoustu rozkopali Číňani, a když pak došly peníze, tak je nechali tak. Proto je nejlepší se do půlmilionové pomořanské metropole vypravit vzduchem. Přívítá vás bizarní malé letišťátko

44

s bodrými – a překvapivě poctivými – taxikáři, kteří jsou nejlepšími průvodci po městě. Pro Čecha jsou jejich služby nečekaně levné a efektivní. Taxík se vyplatí už při cestě k dvěma místům měnícím světové dějiny. Tím prvním je Westerplatte, malý výběžek do moře, kde útokem německé bitevní lodi Schleswig-Holstein a výsadkem pěchoty začala 2. světová válka. Poláci zde pietně zanechali vše, co po válce z dříve opevněné pozice armády zůstalo. Třeba kostru betonových kasáren nebo malou hlídkovou budovu a pozůstatek dělostřeleckých základen, jejichž hlavně měly chránit vjezd do přístavu. Na kopci je samozřejmě monumentální ( jak jinak v Polsku) památník. Na stejně monumentální památník pak narazíte i v legendárních gdaňských loděnicích, kde vznikly nezávislé odbory Solidarita. Ty jako první začaly efektivně kopat do hliněných nohou socialistického obra. Dobrý taxikář vás zaveze i k vrátnici, kterou tu s bandaskou a svačinou chodil do práce Lech Walęsa. Ať už to je pravda nebo ne, ta vrátnice vypadá, jako by vás k ní dopravili v čase a ne v prostoru. Dostanete se prostě do osmdesátých let. Ani na vizáži monstrózních loděnic se nic nezměnilo. Zachovaná je i podoba starého města, skanzenu 16. až 18. století. Má úžasnou atmosféru. Všude narazíte na pouliční muzikanty vyhrávající na harmoniky, na tria provozující klasickou hudbu, oživlé sochy, stylově žebrající cikánské děti a dokonce lidi s ochočenými papoušky, kteří vám za deset zlotých (asi šedesát korun) vytáhnou kartičku s osudem. I když, vzhledem k tomu, že mám ženu a dítě, mě sdělení, že brzy potkám osudovou lásku, spíš vyděsilo.

Šperk z polského jantaru. Tedy doufejme


2011 | 11 | Čilichili: Vousaté ženy