Page 41

Pokec Tomu pořád ještě rozumím, ale jak se rozdělit spravedlivě? Každý z těch deseti lidí, kteří na projektu makali, si vezme papír. Popřemýšlí, kolik kdo ke společné práci přispěl, a ke všem deseti jménům připíše podle svého nejlepšího vědomí a svědomí procenta: „Tenhle kolega opravdu dřel, dám mu dvacet procent. Tenhle byl slabší, dá mu pět. Sám sobě deset...“ Potom se to všechno zprůměruje, čímž vznikne klíč, podle kterého se peníze mezi těch deset lidí rozdělí. Co když zrovna nepracuju v žádném kolektivu, ale úplně sám? V takovém případě si třeba v brazilském Semcu, což je další svobodná firma, můžete jednou za rok stanovit svou mzdu: víte, kolik berou ve firmě ostatní, máte přehled o obchodních výsledcích a taky je vám známo, jaké jsou obvyklé platy ve vaší branži. Vyzbrojený informacemi se rozhodnete, že chcete dostávat například padesát tisíc, a napíšete to ostatním ve firmě mailem: „Tenhle rok se vidím na padesát, co na to říkáte?“

Proč mi někdo říká, co mám nosit na sobě nebo na co mám koukat na počítači?

nepřežijete. A když se naopak podhodnotíte, žijete s následky svého rozhodnutí taky; tohle je svoboda. Z práce si můžu odejít, kdy budu chtít? No jistě, to přece vůbec není důležité. Podstatné je jenom to, co, proč a jak děláme. Jestli budeme chodit do práce, to je jen na nás. A co nějaké porady? Potřebujeme je? Jestli jo, tak se pojďme dohodnout, že tady ve středu všichni budeme... V takové firmě je prostě mnohem víc dialogu, a to mi připadá lepší než náš klasický model, ve kterém se přikazuje, že budeme v práci od pondělí do pátku a hotovo. Pokud se chce člověk pohnout k větší svobodě, tak se musí začít ptát: Proč dělám osm hodin denně od pondělí do pátku? Proč mi někdo říká, co mám nosit na sobě nebo na co se můžu dívat na počítači? A proč bych měl chodit na zbytečné porady? My se zatím moc neptáme – a proto ze sebe v práci průměrně vydáváme jenom pětinu svých možností. Ale je vůbec možné, aby bavila práce třeba paní pokladní v supermarketu? Za jistých okolností to možné je. A to za jakých? Nesměla by být jenom osamělou paní pokladní, ale zároveň taky součástí vize toho supermarketu. Já nevím – třeba se rozhodnou, že chtějí prodávat co nejkvalitnější potraviny. Pokud se toho pokladní chytne, tak je najednou členkou týmu, který se vydal na zajímavou misi. A potom se v ní může otevřít vnitřní síla, díky které ta paní pojede jako blázen. Uvidí v tom smysl a začne ji to bavit. Myslím si, že buď jste uklízečka, prodavačka, hlídač – a nebo měníte svět. Děláte stejnou věc, ale děláte ji úplně jinak. Koho by bavilo dělat pokladní nebo uklízečku? Ale nadšenců, kteří by rádi změnili svět, se pár najde. Předpokládám, že tohle všechno vysvětlujete Čechům na svých školeních. Jak reagují? Docela veliká část z nich aspoň trochu změní svůj život. Hlásí se většinou zaměstnanci velkých firem, obvykle mezi třicítkou a čtyřicítkou. Svou roli tu hraje i krize středního věku, která se projevuje otázkami jako: Jaký smysl vůbec má můj život? K čemu je má práce dobrá?

A oni? Můžou vám poslat zpětnou vazbu, ale vy ji nemusíte brát v potaz. Uděláte rozhodnutí, s jehož následky budete další rok žít. Co když se nadhodnotím? V takovém případě vám ostatní začnou šlapat na paty. Od té chvíle budete buď makat jako raketa, anebo z mančaftu vypadnete – ani ten jeden rok

A vy jim vyprávíte o svobodě. Co oni na to? Věřím, že jim to pomáhá líp najít jejich nadání a vášně, zjistit, co vlastně chtějí od života. Občas ze svých velkých firem odejdou. Jedna absolventka se vdala do Řecka, další se odjela učit francouzsky, měl jsem i chlapa, který vedl softwarovou firmu, ale vykašlal se na to a šel dělat obyčejného analytika. Dnes je v nemanažerské funkci, s menšími penězi, známí mu občas říkají, „ty vole, co blbneš?“, ale on je prostě šťastnější. A víte proč? Protože se baví.

41

2011 | 09 | Čilichili: Sťatý Amos  

Dříve měl kantor autoritu. Podíváme se na to, co má dnes.

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you