Issuu on Google+

Pokec

Osmdesát procent lidí práce nebaví Byli jste v práci a pěkně vás to tam štvalo? Už teď se hrozíte, že vás to zítra čeká znovu? Nemůžete se dočkat víkendu? Zdaleka nejste sami, ale tento rozhovor může změnit váš život. Tomáš Hajzler je velkým propagátorem svobody v práci – myšlenky, která se snad brzy rozšíří i v Česku. Text: Goča Komárek=Foto: Michael Kratochvíl

Proč myslíte, že polovinu Čechů nebaví jejich práce? Jak, polovinu? Zhruba osmdesát procent lidí tvrdí, že je práce nebaví! Ale z jakého důvodu? Hlavní důvod je, že často nedělají věci, které by je naplňovaly – namísto toho se snaží dostávat na pořád lepší a prestižnější pozice. Což je vlastně logické, už rodiče nám říkali: „Musíš to daleko dotáhnout!“ A proto jsme se po škole snažili najít perspektivní práci, v té jsme se chtěli dostat na vyšší pozici, mít pořád větší peníze... Jenže ve finále toho krysího závodu skončila spousta lidí vyřízených – s vyplazeným jazykem. I vy jste to zažil? Samozřejmě, dělal jsem manažera v bance a v konečném důsledku jsem se uhnal. Žil jsem jako průměrný občan západního světa – v pondělí ráno vyběhnout, v pátek odpoledne vyčerpaně doběhnout, v sobotu dospávat dluh. V neděli odpoledne mě začalo bolet břicho a od pondělí všechno nanovo. Při tomhle stylu ani není divu, že se osm z deseti lidí těší na to, až bude padla, na dovolenou, nebo dokonce na penzi. Co se s tím dá dělat? O tom všem jsem léta přemýšlel a četl, až mi došlo, co mě štve v životě nejvíc – plýtvání lidmi. Právě to chození do práce, která nás nebaví. A dopracoval jsem se k filozofii, které říkáme svoboda v práci.

38

Tím chcete naznačit, že jsme dosud všichni byli tak trochu otroci? Většinou jsme byli v práci nesvobodní, protože jsme se narodili do společnosti, ve které se klade důraz na povinnost. Možná si vzpomenete na větu z dětství: „Nejdřív úkoly, pak si můžeš jít hrát!“ Už tehdy jsme začali věřit, že jsou na světě věci, které se dělat musí, a potom je taky něco jako volný čas a zábava. Oddělili jsme to – uvěřili jsme, že to tak má být. Přijali jsme jako nutnost, že máme v životě úkoly, které nás nebaví, a že nás do nich vždycky musí nutit nějaký šéf – nejdřív táta, pak učitel, později ředitel. Ale takhle to bylo od pravěku! To asi ano. Dokonce myslím, že byl tenhle hierarchický model, ve kterém pěšáci poslouchají šéfy, dlouho výborný. Tak o co jde? Ideálně fungoval v době, kdy bylo nedostatku víc než dostatku, nebezpečí víc než bezpečí a kdy šlo v životě spíš o přežití než o prožití. Jenomže ono se něco změnilo – někdy od šedesátých let už žijeme celkem v hojnosti a bezpečí. A já mám pocit, že v takových poměrech se už nemusíme krčit; nepotřebujeme šéfa, který by rozkazoval; najednou můžeme samostatně přemýšlet a výrazně víc dělat to, co vás baví. Prostě používáme zastaralé nástroje. Tak trochu jako bychom v době mobilů a volání po netu komunikovali přes poštovní holuby.

>

ČiliChili | 09 | 2011 cilicili.cz | facebook.com/cilichili


2011 | 09 | Čilichili: Sťatý Amos