Issuu on Google+

JN: Nejsmutnější jsou srážky s rodiči, kteří neumějí vychovatt své jediné dítě, přičemž po nás se chce, ch e, abychom jich vychovávali sedmdemdemd esát. Kdyby za každou pětku dítěte ěte museli rodiče zaplatit pětistovku ku a za důtku dejme tomu tři tisíce, e, byl b l by by klid. Je lepší facka, nebo poznámka? ka? ? Jak si udržujete autoritu? JN: Když vás někdo naštve, urazí zí nebo podvede, napíšete mu na papípapírek vzkaz pro jeho příbuzné, nebo ebo byste raději zvolili jiné řešení? No a autorita je jednoduchá. Při vstupu tupu do třídy silně třísknu dveřmi, dále tluču klíči do katedry, někdy na důkaz síly rozlomím i křídu. Občas také syknu: „Nebál jsem se fašistů, nebudu se bát ani vás, děti!“ A dbám na to, abych ve třídě nevytrousil z kapsy svou výplatní pásku.

Procento erotických fantazií, v nichž figurují žáci, se limitně blíží nule. Těžko si oblíbíte nepřítele.

BT: Fackovat je samozřejmě nepřípustné. Po 36 letech vám ale můžu říct, ať hodí kamenem, kdo nikdy neztratil nervy. Nemluvím ale o fackách, možná o šťouchnutí. Dneska už to samozřejmě nelze vůbec, práva dítěte nadevše. Ale já si myslím, že dítě potřebuje vědět, kam až může zajít, i v rodině se bez toho plácnutí těžko obejdete. Autorita tímto způsobem získaná je na pováženou, ale někdy nic jiného nefunguje. Poznámka musí být smysluplná, aby k něčemu byla. Ale já jsem ani to nikdy moc nepoužívala. Lepší je to vysvětlit tomu dítěti, domluvit se s ním. Pak je taky důležité zaměstnat žáky, aby se v hodině nenudili. Někdy si ze sebe musíte udělat i legraci. Musíte být na hodinu připraven a vědět, kam ji chcete směrovat. ČiliChili | 09 | 2011 cilichili.cz | facebook.com/cilichili

JB: Nejvíc vždycky zraňují slova. A na děti samozřejmě nemůžu vztahovat ruce. Je to proti předpisům a mým zásadám. Ženské a děti se nebijou. Děti dokážou být kruté a poznají slabá místa. Třeba mladé učitelky se slabým hlasem mívají problém, někdo jiný má problém v jedné konkrétní třídě a jinde ne. Ale takoví lidé většinou rychle odcházejí. Já mám asi nějaký dar, nikdy jsem to řešit nemusel. Z matematiky má každý respekt, a když zařvu, jsem nepřeslechnutelný. Jak to vypadá ve sborovně? BT: Pochopitelně je to babinec. V poměrně malé místnosti se tlačí 25 učitelů, každý má 1 metr dlouhý stolek a 1 polici ve vestavěné skříni. Na stole leží sešity a pomůcky do hodiny z kabinetu. Dál hrnek s vystydlou kávou, osobní sešit s poznámkami, kalendář, lístečky s poznámkami. V místnosti jsou dva počítače, kde se střídají kolegové, kteří mají volno, nástěnka s rozvrhy, arch na suplování, arch na exkurze, výlety, nemoci.

JN: Pokud se zrovna v naší malé sborovně nepereme o jediný počítač, živě s kolegyněmi diskutujeme o mixérech, sušičkách na křížaly, podprsenkách, křečových žilách či důchodovém připojištění. K tomu popíjíme čaj proti klimakteriu. Díky němu téměř nemám návaly. JB: Sborovna je normální kancl jako každý jiný, jen ta koncentrace učitelů je tam vysoká a z toho vznikají ty legendy o tajemném místě ukrývajícím mumie repetentů a jejich useklých malíčcích v šuplících a o velkoskladu zabavených předmětů.

<

27


2011 | 09 | Čilichili: Sťatý Amos