Issuu on Google+

Fenomén

Během půlročního pobytu v Berlíně jsem se po muzice pídil na mnoho způsobů. Viděl jsem skvělou PJ Harvey, božské turecké pouliční muzikanty a nezapomenutelného italského dýdžeje-klauna. Užíval jsem si vůbec poslední hudební megastore ve městě, třípodlažní Dussmann, který má otevřeno do půlnoci, a tím pádem je útočištěm zbloudilých duší táhnoucích z koncertů. Poznal jsem čtvrti od drsňáckého Neuköllnu po luxusní Charlottenburg a začal chápat vtipy typu „hiphopeři z Charlottenburgu“ (= něco jako „anarchisti z Jevan“). Pochopitelně jsem se taky nořil do hudebních second handů a prozkoumával bleší trhy. Hledání „přesně nevím čeho“ v sekáčích je vášeň: nikdy nevíte, na co narazíte, připomenou se vám tak tituly, na jejichž existenci jste už zapomněli, a navíc je (asi hlavně u kluků) věcí prestiže najít v haldě ničemností perlu za dumpingovou cenu. Když jsem takhle putoval po bazarech, vedle vší dobré hudby jsem si čím dál víc všímal čehosi dalšího. Jsou tu k mání ne metráky, ale tuny, nezměrné haldy vinylů německého popu: především sedmdesátá léta, ale i šedesátá a osmdesátá, prostě první vinylová epocha. Hitparády, dávno zapomenuté tehdejší hvězdičky, žánr „schlager“, krmivo pro dobové FM stanice: tahle produkce není žádná avantgarda, zato dobře reprezentuje hlavní proud, „cestu uprostřed dálnice“, jak tehdy říkali Američani. ODĚNA HARMONIKOU Jak mi tak putovaly ty vinyly pod rukama, jejich obaly se mi začaly spojovat v související síť. V jakési svědectví o době, která – na rozdíl od dneška – chrlila hudební nosiče a v níž byl zábavní průmysl opojený svou silou. A vyváděl věci, které se jen tak nevidí. Zkrátka a dobře: když jsem objevil pětadvacátý obal, o jehož absurditu bych se rád podělil s přáteli a veřejností, začal jsem ty věci kupovat. Určil jsem si limit: nedat v průměru víc než jedno euro za vinyl. (Časem jsem bohužel musel hranici několikrát překročit.) Hlavní kapitola vinylového svědectví je jasná: ženy. I dneska se ještě najde zboží, které se

60

prodává přes anonymní krásku na obalu, ale už to nejsou desky. V sedmdesátých letech se s tím nemazali: přes album nějakého orchestru ( jistěže s mužským dirigentem) nebo hitparádový výběr se prskla jako ozdoba slečna, a to a) obecně svůdná, b) v bikinách, nebo c) přioděná zcela minimálně, viz countryový titul s kovbojkou, která má na sobě jen pás s koltem místo kalhotek. V Německu byly dost populární akordeonové přepisy hitů: divili byste se, kolik variant na nahotinu, zakrytou čistě jen tahací harmonikou, se dá vymyslet. Potácel jsem se ve svém rostoucím městě žen s různými pocity: z některých obálek mě obcházela nevolnost, do jiných žen jsem se na čas zamiloval. V duchu jsem počítal, kolik let je dnes těm dvacítkám nafoceným v roce 1974 a říkal si, jaký asi byl jejich další osud. VYBLITÝ VÝCHOD Další lahůdkovou kapitolu tvořily bujaré večírky, veselí a optimismus. Tady se dalo narazit na fotky, kde se snoubila operetní rozvernost s plíživou erotickou předehrou. Všichni jsou tu veselí a odvázaní, připíjejí si, tančí, operují s nafukovacími balonky, líbají se a jedí RYTÍŘ A KRÁSKA pečenou drůbež: na někteDivočejší kreace současrých fotkách se rozvíjí třeba ného umění dvacet příběhů najednou. Ovšem pozor: tady už se smazává rozdíl mezi západním Německem a socialistickou produkcí státního východoněmeckého labelu Amiga. Ta tsunami šťastných a bezstarostných posluchačů popu se šířila bez ohledu na Berlínskou zeď. Víte, jak se hlavně pozná rozdíl mezi západním a východním „happy“ obalem? V kvalitě tisku. Amiga je pravidelně „vyblitější“, a protože se soutisk barev vždycky úplně nepodařil, dáma má oči na čele a v důlkách bílé díry. Lynchovská atmosféra par excellence! Někdy jsem si říkal, že kdybych nevěděl, že se jedná o obal desky, marně bych hádal, z jakého důvodu fotka vznikla. Záhadnou absurdní konstelací je třeba rytíř v brnění s chocholem na břehu jezera, jemuž se vine kolem plechových nohou jakási barová kráska. Klidně by to mohla být divočejší kreace nějakého autora současného umění...


2011 | 08 | Čilichili: Chlapům chybí vojna