Issuu on Google+

Jak se přihodilo, že jste z Japonska přišla studovat a pracovat do Česka? To je dlouhá historie. Se studiem umění jsem začala v Japonsku a v Evropě jsem nejdříve zamířila do Budapešti. Maďarsko je totiž jediná evropská země, která má něco společného s Japonskem. Staří Uhrové pocházejí stejně jako Japonci ze střední Asie a i jazyky mají společné kořeny. Během studia v Budapešti jsem začala cestovat po ostatních evropských zemích a Praha se mi hrozně zalíbila. Kromě toho má česká kultura v Japonsku výbornou pověst, třeba filmy Jana Švankmajera jsou u nás ohromně populární. Proč svou novou instalaci sestavujete z mobilů? Za tou instalací je snaha znázornit místo, kam lidé patří, kterému říkají „domov“. Telefon býval něco, co bylo k domovu pevně připojeno. Když vám chtěl někdo zavolat, musel zavolat k vám domů, vaší rodině. Dnes volají lidé přímo nám. Svým způsobem nám telefony vytvořily malý „mobilní domov“, který si nosíme s sebou. Na jednu stranu nám to umožňuje kdykoliv a s kýmkoliv komunikovat, na druhou stranu to probouzí individualismus. S touto myšlenkou si v instalaci chci hrát. Mobily budou mít jako vyzváněcí tóny nastavené různé melodie, které se nějak pojí k myšlence domova. Může to být národní hymna, písnička o cestě domů a podobně. Budou naprogramovány tak, aby náhodně zvonily a vytvářely tím zvláštní, smutnou atmosféru. Bude mít někdo možnost ten zvonící telefon zvednout? Přemýšlela jsem o tom, ale rozhodla jsem se, že ne. Ta jednostranná komunikace se víc hodí k vyjádření myšlenky mobilních telefonů, které nás navzájem oddalují. Když už probíráme komunikační média, zaujal mě váš projekt „Dopis otci“, kde jste napsala dopis

svému zesnulému otci a promocí Google překladače jste ho přeložila do 42 jazyků a svázala jako knihu. Dávají ty překlady nějaký smysl? Ten projekt byl pro mě zvláštní. Když jsem si ten původní text s odstupem četla, tak jsem se trochu styděla, jak moc jsem v něm emotivní a otevřená. Když jsem ho ale dala číst svým kamarádům ze zahraničí v té přeložené podobě, tak mi říkali, že jim připadá hrozně legrační. Byl to skoro masochistický zážitek, nechat moderní technologii přetvořit vaše city na vtip. Jste nějak v kontaktu s japonskou uměleckou scénou? Co se tam v současnosti děje? Japonsko je na to, kolik tam žije lidí, hrozně malá země. V Česku je docela jednoduché pronajmout si velký ateliér, jako mám tady v Meet Factory. V Japonsku byste za takový prostor platili miliony. Proto japonské umění vzniká buď v elektronické formě, nebo mívá malý formát. Dokázala byste takhle ve zkratce popsat i české umění? Podle toho, co pozoruji, si čeští umělci vybírají velmi konkrétní témata a reagují na ně pomocí velmi složité ironie. Taky mě zaujalo, že spousta umělců používá pro tvorbu každodenní předměty. Materiály, které běžně najdete kolem sebe, se mění na umění. Vypovídá to něco o nás jako o národu? Já si myslím, že je to propojené. Češi jsou velmi praktičtí. Lidi si tu umí sami leccos opravit, spousta rodin má doma dílnu. To v Japonsku neexistuje. Taky jsem si všimla, že nedáte tak moc na zevnějšek, což je v Japonsku zrovna tak důležité jako to, co se skrývá uvnitř. Například můžete dát někomu ten nejkrásnější dárek, ale když ho perfektně nezabalíte, obdarovaný z něj nebude mít radost a může se cítit až uražený. To si myslím, že v praktickém Česku neplatí. Možná to je i důvod, proč v Japonsku všichni ečení a boty nosí značky bez ohledu na to, jestli je oblečení pohodlné a kabelkyy praktické. V Česku potkávám pohorkách a s batohem, což mi každý den lidi v pohorkách ně praktické a pohodlné. připadá ohromně Takže Češi jsou praktický a ironický národ? Ano, asi by se to tak dalo říct.

ČiliChili | 07 | 2011 cilichili.cz | facebook.com/cilichili

67


2011 | 07 | Čilichili: Panstvo