Page 64

Fenomén Dynamika je zásadní vlastností hudby a muzikanti zikanti to moc dobře vědí. Když si prohlédnete jejich notovou tovou partituru (tedy v případě, že znají noty), uvidíte, že je kvůli ní celá pokreslená divnými rozevírajícími se kornoutky a tajemnými zkratkami jako „pp“, „mf“ a „ff“. Taky ten legrační pán s hůlkou, co stojí před orchestrem, se celý hrbí a výhrůžně špulí pusu, když své těleso nutí hrát potichu, a jakmile přijde chvíle to pořádně osolit, tak najednou nadskakuje a mlátí rukama jako šílenec. A jestli holdujete taneční muzice, tak jste určitě zažili okamžik, kdy vás DJ nechal uprostřed mejdanu vycukat dlouhou pasáží bez bicích, a když je tam spolu s basou navalil zpátky, zvedlo vás to až ke stropu. Dynamika dělá hudbu zajímavou, udržuje posluchačovu pozornost a bez ní je to prostě nuda. PIJAVICE POD MIKROSKOPEM Stejné pravidlo platí i pro samotný zvuk písničky. Když se do ní můžete zaposlouchat a objevovat v ní spoustu detailů, bude vás bavit podstatně víc, než když v ní všechno a každý řve jak Lucka Bílá. Nejlépe se to pozná, když se na písničku podíváte pod mikroskopem, přesněji na grafickou podobu zvukové stopy v počítači. V případě, že tam uvidíte rozježenou stonožku, které z tenkého tělíčka základního zvuku rostou stovky tykadel hlasitějších detailů, bude ta skladba znít zajímavěji, než když se vám před očima bude placatit tlustá hladká pijavice konstantního hluku. Bohužel se ty pijavice poslední dobou množí mírou nebývalou. Možná se ptáte, proč by se dnes v době digitálních technologií měly produkovat špatné zvukové nahrávky. A je to správná otázka. Odpověď zní – protože všichni chtějí, aby hudba byla co nejhlasitější. VÁLKA O HLASITOST To, že hlasitější zvuk připoutá víc pozornosti, se všeobecně ví – proto se v televizi pouští reklamy o pár de decibelů hlasitěji než ostatní pořady. Slavná nahrás vací společnost Motown kvůli tomu v šedesátých letech nahrávala své desky hlasitěji než konkurence a dokon tím válcovala hudební scénu. Konkurence a dokonale sam na to samozřejmě zareagovala, přidala pár decibelů a skrytý bo boj o to, kdo bude mít nejhlasitější nahrávku, v podstatě pokračuje dodnes. Háček ale spočívá h v tom, že hudbu nelze zesilovat donekonečna. V momentě kdy překročí její úroveň určitou hranici, V momentě, zv zkreslovat a být nepříjemný. Zvukový začne se zvuk kte je zodpovědný za finální podobu inženýr, který nahrávky, má tedy za úkol namíchat písničku co nejhlasitějšíí a a zároveň ohlídat, aby ty nejsilnější kousky většino jde o údery bicích a jiné ostré zvuky – – většinou nepřelé nepřelézaly onu prahovou hranici. Inženýr za zvukop vým pultem tedy stojí (vlastně sedí) před dilematem. Bu může nechat základní zvuk tišší a nechat si větší Buď

64

místo pro „tykadla“ silných zvuků, anebo to prostě celé zesílit a tykadla lezoucí přes hranici zkreslení sadisticky ostříhat. Výsledkem prvního způsobu je nahrávka s dobrou dynamikou, ale při jejím poslechu si budete muset otočit volume Dnešní nahrávky mají doprava. prava. Druhý způsob horší dynamiku než vyprodukuje kuje řev, který uslyšíte i v tramvaji vaji Edisonovy válečky plné italských turistů.  Při poslechu vás bude neskutečně nudit, a dokonce i fyzicky unavovat.

ŘEŽEME TYKADLA Když se na tu chudinku zmrzačenou písničku podíváte, musí být jasné, že z ní někdo něco ořezal. A to „něco“ bohužel představuje čím dál tím větší kusy hudby. Kdysi v osmdesátých letech, když se začaly převádět nahrávky do digitální CD podoby, se razil standard, že tři oříznutá tykadla v řadě za sebou už jsou nepřípustná, protože představují zásah do původního zvuku nahrávky. Dnes se vesele z nahrávek opižlá kvůli dosažení hlasitosti i přes 50 % celkového zvuku, a naše slavná dynamika jde tím pádem totálně do kytek. Jestli to chcete vyjádřit odbornými čísly, tak za dobře znějící považují audiofilové nahrávky, kde rozdíl mezi nejtišším a nejhlasitějším zvukem činí asi tak 12 dB. V roce 1980 to byl běžný standard. Většina dnešních nahrávek ale běžně využívá dynamiku jen kolem 2 až 5 dB, zato jejich hlasitost vzrostla více než čtyřikrát. Legendární zvukový inženýr Bob Katz se dokonce nechal slyšet, že dnešní nahrávky populární hudby nedosahují dynamického rozsahu, který měli před sto lety posluchači Edisonových voskových válečků. PECKY DO UŠÍ V dnešní době je hlavním médiem reprodukce hudby YouTube a nejčastější aparatura jsou pecky v uších nebo repráčky v laptopu. Hudba samotná zdegenerovala do šumu v pozadí a už hodně málokomu záleží na věcech, jako je kvalita zvuku. Navíc, co bychom chtěli, když to už tak mizerně znějící CDčko někdo ripnul do mp3 a my jsme si ho zadara stáhli z internetu. Jestli ale patříte mezi pár podivínů, kterým vadí, že „Schody do nebe“ zní z CDčka jako uválcovaná dálnice, tak vám nezbude nic jiného než si koupit gramofon.

2011 | 07 | Čilichili: Panstvo  

Šlechtické tituly jsme zrušili v roce 1918, ale královská svatba nás přilepí k obrazovce.

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you