Issuu on Google+

Téma

FAKTA O ŠLECHTĚ 1 Kdo je to šlechtic? Člověk, který byl obdařen šlechtickým titulem, třeba za chrabrost v boji. Právo ho udělit měl panovník země anebo v jeho zastoupení některé rody. Dědičně například Schwarzenbergové či Kinští. Říkalo se tomu právo palatinace.

2 Dal se titul koupit? Nedal, ale platit se za něj muselo. S jeho udělením se pojila spousta nákladů. Vyhotovení titulu, zanesení do knih, vytvoření a namalování erbu a všechny spojené úkony vyšly na tisíce zlatých. Finanční spoluúčast mohla být ve výjimečných případech odpuštěna, jako u Jana Evangelisty Purkyně, který byl chudý, ale zasloužil se. A čas od času to zafungovalo i opačně – víc peněz vyvážilo menší zásluhy. 3 Dá se získat dneska? U nás ne, tituly se tu od roku 1918 nesmějí ani používat. Jedinou cestou je vypravit se do zahraničí a něco významného tam udělat – třeba dirigent Libor Pešek má titul sir za práci s Královským filharmonickým orchestrem.

<

26

avíme se o české šlechtě, ale není vlastně německá? Je německy mluvící. Dneska se to nerozlišuje, ale je to rozdíl. Pro naše šlechtice byla němčina nejběžnější komunikační prostředek, plus uměli česky, francouzsky a anglicky. Ale politicky se hlásili k českému státu. Včetně rodů, co přišly po Bílé hoře. Německá katolická šlechta dokonce prosazovala zákon, podle kterého se musel každý šlechtic naučit česky, a jednací řeč na zemském sněmu byla čeština.

B

Chcete říct, že češtinu prosazovali ti „oškliví přivandrovalí Němci“, jak se učíme v dějepisu? Naše historické povědomí neodpovídá realitě. Kdyby Bílá hora dopadla jinak, tak si tady povídáme německy. Stali bychom se součástí evangelické unie a  jednoznačně bychom se rozpustili v  německém moři. Takhle jsme se dostali do mnohonárodnostního habsburského státu, kde lidi mluvili německy, ale taky maďarsky, polsky, srbsky a tak dále. Víte, všechen náš odpor ke šlechtě je vlastně znouzectnost. Když obrozenci v 19. století formovali moderní národ, chtěli logicky celou sociální skladbu. Jenže česky mluvily jen nižší vrstvy. A tak chtěli získat taky ty vyšší. Třeba dedikovali svá díla šlechticům, kteří se pochvalně vyjádřili o české národnosti, anebo dokonce na veřejnosti pohovořili česky. Jenomže pak obrozenci zjistili, že česká šlechta se sice hlásí k české zemi, ale nepřijímá jazykový program a modernizaci, která s ním šla, třeba zrušení poddanství. Otočili a vzniklo pravidlo „Kdo nemluví česky, není Čech“. Přitom až do 19. století nebylo až tak důležité, jak mluvíte, rozhodující byla příslušnost k zemi. e šlechta část národa, nebo ne? To se hodně rozdmýchávalo po vzniku Československa. Že není součást národa, že je cizácká, že ta naše česká vykrvácela na Bílé hoře a že pozemková reforma je náprava pobělohorských konfiskací. Po třech stech letech! Totální nesmysl. Ale Češi dodneška líp snesou, když se zámeček vrátí velkouzenáři než klášteru, biskupství nebo panu hraběti.

J

Když jsme u restitucí: po válce stát zabavil zámky kvůli kolaboraci jejich majitelů. Jak to bylo? Třeba v nejznámějším případě Schwarzenberků šlo o  majetek. To nebyli žádní kolaboranti. Jeden byl za války v Anglii, druhý v Jižní Africe, třetí vytvořil dokonce partyzánskou jednotku, na konci války byl raněn a ošetřovali ho s velitelem sovětské jednotky. Na fotce při propouštění si třesou rukama. Nicméně po válce byl stejně vydán tzv. Lex Schwarzenberg a podle něj jim vše zabavili. V soudních spisech to vypadá tak: na zámku se mluvilo německy, ergo to byli Němci, ergo nacisti. A jsme zase u toho jazyka. Mimochodem víte, kdo byl při obhajobě Lexu

Palacký rˇ íkal, že každá spolecˇ nost si vygeneruje svoji šlechtu. Bylo by fajn jít podle klasické triády: první budují, druzí hýrˇ í a trˇ etí to prohýrˇ í úplneˇ,nebo s majetkem neˇco smysluplného udeˇlají. Schwarzenberg hlavní zastánce teorie kolektivní viny? Milada Horáková. Ale to víte, že případy kolaborace byly. Jeden z Kinských vítal Hitlera a nechal si na to ušít pěknou novou uniformu. Jenomže nevím, do jaké míry to lze hodit na rod. Třeba mezi Thuny byla za války jedna opravdu černá ovce. Chlapík sloužil u wehrmachtu, zajali ho u Stalingradu, pak prošel sovětským vymýváním mozku a skončil jako diplomat ve službách NDR. Thunové ho nechtějí hájit. Jenom nechtějí, aby to kvůli jedné postavě spadlo na všechno dobré, co rod vykonal od 11. století. To je asi rozdíl mezi šlechtou a námi. Tak my známe maximálně prababičku... I kdybychom si zjistili rodokmen, tak se s ním neidentifikujeme. Kdyby váš příbuzný spáchal trestný čin za první republiky a zavřeli ho, cítíte to jako svoji věc? Šlechta ano. Je to ten pocit, že když zdědíte panství, měla byste ho předat potomkům když ne zvelebené, tak aspoň nepoškozené. Thunové se mi líbí ještě něčím. Když se v roce 1848 rušila robota, museli se sedláci z poddanství vykoupit. Peníze na výkup si půjčili od státního vyvazovacího fondu, na velmi mírné a  dlouhodobé splátky. Spláceli třeba půl století. Hrabě Thun si to nechal po padesáti letech překontrolovat a zjistil, že se sedláci přeplatili. Takže nechal ty dotyčné hledat. Těm, co našel, vrátil peníze, a za ty, které nenašli, dneska stojí průmyslovka v Děčíně. Tomu říkám čest. Komunisti šlechtu očerňovali, dneska tu máme druhý extrém. Četl jsem rozhovor s hraběnkou Šternberkovou, která zrestituovala Častolovice, pořádá hippoterapii pro děti a vůbec se tam chová moc hezky. Říkala, že žila v Anglii, v monarchii, a nikdy jí nikdo neřekl tolikrát paní hraběnko jako tady.

<


2011 | 07 | Čilichili: Panstvo