Issuu on Google+

Zoom

Lunapark na Everestu Lézt na osmitisícovku s kyslíkem je jako jet Tour de France na motorce, říkají horolezci o komerčních výpravách na Mount Everest. Z výletu na vrchol světa se stal byznys, dopřává si ho kdekdo. Samozřejmě za horu peněz… Text: Pavel Loněk Foto: Profimedia

Světové cestovní agentury slibují při cestě na třetí zemský pól komfort, zkušené horské vůdce a maximální bezpečnost. Jenže jisté míry rizika se v pásmu nad 8000 metrů prostě nezbavíte. Přestože vám vůdcové zafixují cestu lany a vy stoupáte jako po schodišti v Louvru. Na vrchol Everestu vedou dvě cesty, po kterých klienti agentur chodí. Klasická jižní cesta Hillaryho a Tenzinga z nepálské strany a tibetská cesta ze severu. „Dnes je frekventovanější ta tibetská, protože je lacinější. Za výstup z Nepálu, kde je nad základním táborem neustále přetížený ledopád Khumbu, zaplatíte něco kolem 60 tisíc dolarů. Z Tibetu polovinu,“ říká Josef Šimůnek, horolezec a prezident České akademie horských vůdců. SEBEVRAŽDA POD VRCHOLEM Jeden z českých dobyvatelů nejvyšší hory Josef Nežerka řekl, že Everest je jen hromada šutrů. Jenže přes všechna zabezpečení na téhle hromadě nikdy úplně neodhadnete, kdy se může zhoršit počasí. To je vražedná past, která způsobila už spousty tragédií komerčních expedic. V roce 1996 se pod vrcholem Everestu odehrála ta největší. Desátého května vyrazily k vrcholu dvě výpravy vedené profesionálními horolezci Scottem Fischerem a Robem Hallem. Naprosto nezkušení lidé se učili zacházet s cepíny a stoupacími železy až v základním táboře. Vůdcové je vedli skoro za ručičku. Přes zpoždění někteří klienti trvali na tom, že chtějí dojít až nahoru. Na vrchol dorazili až v půl třetí odpoledne. To byla

14

v podstatě sebevražda. Cesta dolů je po euforii dobytí vrcholu nebezpečnější než cesta vzhůru. Náhle se počasí změnilo, zhoršila se viditelnost. Desátého května 1996 zemřelo pod vrcholem Everestu pět klientů, dva šerpové a s nimi horští vůdci Hall a Fischer. Devět zbytečně zmařených životů. DOBÝVÁNÍ ZBYTEČNÉHO „Hory vás odhalí, prověří váš charakter. Znala jsem dva horolezce z Ostravy. Chodili spolu do školky, do školy, byli to největší kamarádi. Pak spolu odjeli na dva měsíce do Himálaje a po návratu už spolu nikdy nepromluvili. Jeden z nich toho druhého využíval,“ vzpomíná Soňa Boštíková, která vylezla na Lhotse a Makalu. O výstupech na osmitisícovky se mluví jako o dobývání zbytečného. Proč tedy lidé stoupají za velké peníze do řídkého vzduchu, kde je bolí hlava, nedostatek kyslíku jim svírá plíce a třese s nimi zima? „To je to samé, jako když chce průměrný lyžař sjet slavnou sjezdovku v Kitzbühelu. V každém člověku je kus dobrodruha, chce něco dokázat. Vystoupit na Everest může být pro člověka, který se zabývá byznysem nebo politikou, i docela dobrý reklamní trik,“ říká Josef Šimůnek. „Hrozné ale je, že lidé jdou za horským vůdcem bezhlavě jako ovce. Po cestě jsou natažena lana jako zábradlí, přes trhliny vedou žebříky. Takovým cestám se říká yak road, jačí cesta,“ doplňuje legendární horolezec Josef Rakoncaj.

>

Expedice Everest, Disney World, Florida, USA


2011 | 07 | Čilichili: Panstvo