Issuu on Google+

Kácíme modly

Správný vozíčkář má večer spát Taky vám přijde, že je už prakticky všechno bezbariérové? Vypadá to, že za chvíli začnou pro vozíčkáře přestavovat i horolezecké stěny. Jenže to se zdá lidem s funkčníma nohama. Pro lidi na kolečkách je třeba cesta z jednoho konce Prahy na druhý pořád ještě skoro nedosažitelný cíl. Text: Tomáš Koloc Foto: Michael Kratochvíl

Václav (42) je sociální terapeut postižených, který je sám vozíčkář. Projeli jsme s ním cestu do práce a zpět a zjistili, že české hlavní město není k hendikepovaným zdaleka tak vstřícné, jak se tváří. NÁSTUP: NÁDRAŽÍ HOLEŠOVICE Startujeme kolem poledního. Cesta z bezbariérového domu, kde Václav bydlí, je hladká. První nesnáz na nás čeká až na konci chodníku, za nímž následuje přechod pro chodce. Nikoli pro vozíčkáře. Vozíčkářský sjezd-nájezd je totiž umístěn až několik metrů za zebrou po směru jízdy rušné silnice. „Klasická situace,“ říká Václav. „Naštěstí mám ‚silný vůz‘, který ten stupínek sjede. Akorát nemá kapotu, takže musím věřit, že mě nikdo nenabere.“ Zatímco my s fotografem trneme hrůzou, náš průvodce na konci přechodu bravurně sjíždí ze zebry, proplete se kolem projíždějících aut až k nájezdu a vyjíždí na chodník. Pak na nás, kteří jdeme bezpečnou cestou pro chodce, počká ( jeho stroj je rychlý) a pospíchá dál. „Tohle vám musím ukázat, to je rarita, kterou jinde nemají,“ říká Václav a zve nás do podchodu, do něhož vede krásný bezbariérový sjezd. „Říkám tomu ‚vozíčkářský koán‘.“ Na druhém konci podchodu narazíme na klasické schody bez nájezdu. „Tak pudem zase zpátky, ne?“ Cestou do metra nám Václav vysvětluje, že se na architekta nezlobí: „Stát se to může – a já mám díky vozíku vytrénovanou toleranci a trpělivost. Ale mohli by tam dát vozíčkářskou ceduli ‚slepá ulice‘. V tomhle je skvělý Berlín, který je

14

už od druhé světové války označený celý. Logicky. V Německu bylo nepoměrně víc válečných invalidů.“ Vjíždíme do vestibulu metra a vmačkáváme se do výtahu. Na plošinu, která je už tak přeplněná, se k Václavovi vejdu jen tak tak. „Tenhle výtah je zvláštní kříženec mezi klasickou výtahovou kabinou, která jede svisle dolů šachtou, a plošinou, která jezdí v otevřeném prostoru našikmo podél schodů. Na rozměry tohohle vozíku – který je dneska už standardní – není výtah dělaný, tak se nelekněte, že to bude trochu drhnout.“ Václav stiskne svítící oranžové tlačítko, které musí držet po celou cestu jízdy, jinak by se plošina zastavila. Po cestě však Václavovy berle, batoh či já občas zavadíme o stěny šachty, což vydává zvuky jako pes baskervillský. Když Václav vidí mé zděšení, dodává vděčně: „Jsem moc rád i za to. Za totáče jsem se do metra nedostal vůbec. Socialistický člověk, pro kterého bylo metro postavené, musel být přece krásný a zdravý.“ Dole nastupujeme do soupravy a jedeme. PŘESTUP: MUZEUM „Tady je to trochu úzký,“ vysvětluje po výstupu a po odjezdu soupravy ve stanici Muzeum náš vozíčkář na úzkém nástupišti mezi provozním výklenkem a kolejištěm, které má šířku přibližně jednoho naznak položeného člověka. Užuž s kolegou vidíme svého průvodce mezi kolejemi, ale on se opět bravurně vmanévruje do úzkého výtahu. Ten je popsaný šťavnatou literární tvorbou, určenou do úplně jiného časopisu, páchne močí, ale jede. Na povrchu ústí na parkoviště aut naproti bývalému Federálnímu shromáždění (dnešní nové budově Národního muzea) a Státní opeře. Václav z něj musí, mezi přijíždějícími a odjíždějícími auty, vycouvat.

>

ČiliChili | 06 | 2011 cilichili.cz | facebook.com/cilichili


2011 | 06 | Čilichili: Ecce Homo