Issuu on Google+

Čumenda

„Nevím kdy, kde ani na jak dlouho to bylo. Možná mi byly tak čtyři roky, asi před Teskem a pravděpodobně to trvalo jen tak 15 minut, ale to není důležité,“ vzpomíná na své automobilové osamění Martin. „Důležité bylo, že jsem přemýšlel, jestli se někdo vrátí.“ Ten pocit v něm zůstal. A ve stejném věku začal cítit velkou náklonnost ke zvířatům. Trápilo ho, když v televizi viděl pořad o tom, jak někdo dal štěně do igelitky a někde ho pohodil. „Nejvíc mě děsilo, že ten pes nemohl mluvit. Musím zdůraznit, že jsem byl Nejvíc mě děsilo, že milované dítě, ale ty dva pocity ve mně zakořeniten pes nemohl mluvit. ly a stal se z nich strach ze samoty a nevyslyšení.“ Martinovy obrázky ten strach zkoumají. Kamera je perfektní nástroj pro zachycení pocitů ticha a touhy: spoušť zmrazí předmět na věky mezi dvě vrstvy skla – sklo objektivu a sklo a rám obrazu. V tomto případě navíc okno auta dál izoluje zvíře. Pes je opravdu v pasti. „Co jsem nečekal, bylo, že zachytím tolik jemných reakcí psů: některé smutné, jiné očekávající, některé rozzlobené a další skleslé,“ říká Martin. Všichni jsme tak trochu zvířata, dodává.

12

ČiliChili | 06 | 2011 cilichili.cz | facebook.com/cilichili


2011 | 06 | Čilichili: Ecce Homo