Issuu on Google+

Pokec

nadšenectví a radost z hudby, protože jinak jsme všichni na volné noze a každý má deset aktivit jinde, aby uživil rodinu... Ale největší krize byla v období, kdy k nám dorazila taneční hudba a rockové kluby se zavíraly, o kytary přestal být zájem – tehdy jsme šli dolů. Vytlačilo vás techno? A taky jsme si po prvních dvou úspěšných deskách mysleli, že máme vyhráno, a ubrali jsme. Když si dnes poslechnu třeba naši čtvrtou desku Seance, tak slyším, že je nahraná špatně. Polovina devadesátých let, to pro nás nebylo dobré období. Pak jsme se ale naštěstí spojili s Honzou Muchowem a natočili desku Potichu. Pochopili jsme, že musíme pracovat s kvalitními lidmi a dbát na všechny detaily. Že do sebe všechno musí zapadat. Skončila doba, kdy jsme se sebrali, odjeli do klubu, a bylo nám úplně jedno, jak to dopadne, jak to tam ... větším zážitkem je pro bude vypadat...

mě koncert Arcade Fire než výstava Decadence 

Nestýská se vám po tom undergroundu někdy? Ani ne, člověče. Já mám rád, když je trošku servis. Tenkrát se hrálo deset koncertů a z toho se pět nepovedlo, zato dnes se devět a půl koncertu povede. Pamatuju na období, kdy jste úplně přestal pít. To je pravda, dva roky jsem abstinoval. Když jsme s Járou Rudišem začali dělat komiks o Aloisi Nebelovi, tak jsme oba chodili s depresemi k psychiatrovi, a tak jsme si řekli, že k tomu psaní budeme pít jenom nealko pivo. A docela to šlo, najednou jsem měl daleko víc času, komiks šlapal. Přesto vám to vydrželo jen dva roky... Protože potom jsem odjel do Nepálu s partou veselých horolezců a s nimi jsem se pomaličku vrátil do normálního života. I proto jsou naše koncerty pořád divočina. O půlnoci se spát nechodí? To určitě ne, koncert je svátek. Když skončí, tak jdeme prodávat třeba trička a nakonec se zasekneme na baru. U nás se kolem kapel pořád vytváří hvězdný opar, ale já zjistil, že když si sednu k tričkům, tak se jich prodá víc. A taky jsem všude v kontaktu s publikem.

46

ŘEMESLO MI CHYBÍ POŘÁD Litujete občas, že jste celé mládí obětoval muzice? Je pravda, že v devadesátých letech jsem si na nic jiného čas nenašel. Když jsme jeli první turné, tak nás fanoušci hromadně doprovázeli, jezdíval jich plný autobus z koncertu na koncert, to už se nestává. Bylo to takové hippie období, které už je dnes možné snad jenom na technoscéně... Samozřejmě že jsem tehdy mohl udělat daleko víc věcí – například ke kreslení jsem se dostal hrozně pozdě. Až kdy? Kolem pětatřiceti, kdy jsem hodně odvážně nakreslil obal k desce Seance. Dnes bych ho sice udělal úplně jinak, ale popostrčilo mě to k práci v reklamě; začal jsem kreslit storyboardy, a to byl důležitý moment. Byl jsem čerstvě v Praze a neměl tu do čeho píchnout, dělal jsem i pomocného dělníka na stavbě. Byl to trochu šok, protože jsem přišel z rajského Jeseníku, kde jsem měl kavárnu s galerií a kde stačilo mnohem míň peněz na živobytí, a v Praze jsem byl najednou osamocený. Ale dostal jsem se do reklamky, něco si vydělal, a hlavně jsem se musel rychle učit kreslit – každý den udělat kvanta obrázků... Jestli něčeho lituju, tak toho, že se po revoluci dalo jít na AVU bez maturity a já to nezkusil.


2011 | 05 | Čilichili: Řekni to vlasama