Issuu on Google+

Letem světem

Země bunkrů

Albánii pořád tak trochu vidíme jako balkánskou díru, která se sotva vzpamatovala z nejtužšího stalinistického režimu v Evropě. A přitom je to země, která musí nadchnout každého romantického dobrodruha. I strážníci tam jsou prý jako z pohádky. Z té o třech veteránech. A to všechno skoro za humny. Text: Jan Drtil Foto: Profimedia, autor

„A nemáš strach?“ zněla nejčastější otázka před odjezdem. Jako kdybych jel do Somálska, Kolumbie nebo Afghánistánu. Pravda je, že cestovatelské vydavatelství Lonely Planet tuhle zemi ještě nedávno řadilo mezi nejnebezpečnější státy světa. Přitom se vydávám do míst, která leží v Evropě a od nás jsou jen zhruba 1700 kilometrů. V Shqipërii, tedy v Zemi orlů, platí, že chudí lidé na venkově mají srdce na dlani a bohatší obyvatelé měst jsou často vyčuraní až hrůza. Albánie se prostě vybarvuje podle klasického spotřebního vzorce. V REGIONU ZTRÁT Na severu leží nedostupné hory, civilizace sem proniká jen pomalu. Na kraji města Skadaru se pohádám s řidiči. Chtějí mě odrbat. Naštěstí pak narazím na džíp, co veze do hor proviant a má volné místo. Vydávám se do krajiny. Asfaltky skončily, tudy vedou už jen cesty sypané štěrkem. Právě tady by mělo začít území krevní msty a sousedských válek, kde si nikdo není jist životem, jak o tom psal v knize Krvavý duben romanopisec Ismail Kadare. Ale to už je hodně dávno. Zanedlouho dorazím do údolí vesnice Theth. Hned u první hospůdky stojí strážník jako z pohádky Tři veteráni. Velbloudy nežádá, chce, abych se zaregistroval. „Pro vaši bezpečnost,“ dodá. V pozadí téhle žádosti se skrývá velké neštěstí. V roce 2001 se někde v těchhle místech ztratili tři čeští študáci a dodnes se o nich nic neví. Verzí, proč zmizeli, je ale nespočet. Prý se připletli do vyřizování účtů mezi sousedy. Možná narazili na tréninkový tábor Kosovské osvobozenecké armády. Nebo je zavalilo padající kamení. I přes několik záchranných expedic nebyli nikdy nalezeni, stejně jako se dosud neví, co se jim vlastně stalo. Nicméně dost

lidí v Albánii i u nás věří, že albánská vláda důležité informace tají. Jdu od údolí Thethu do vršku po bílé. V lese potkám chlapce na oslu. V iPodu mu zní metal, ale jinak vypadá přívětivě. Dál a dál až na vrcholky hor. Tam dorazím v pozdním odpoledni, smráká se. Po dlouhých deštích je cesta vymletá až hrůza, ale dolů na druhou stranu musím. Stan postavím u prvních potemnělých stavení. Vesnice Valbonë ráno vypadá jako průrva mezi nohama horské obryně. Stařenky vedou krávy na pastvu, zevlouni se poflakují po návsi a blízká řeka šumí po kamenech. V hospůdce se při snídani dozvím, že horský trek vytyčili bílými značkami horalé z Kosova teprve nedávno. Štěstí nováčka. Po třiceti kilácích pak těžko popadám dech, ale už míjím první chalupy oblastního městečka Bajram Curri. KRAJINA ÓBRŽAMPIONŮ Celá země je posetá betonovými bunkry jako paseka plná žampionů. Jsou všude, i na zahradách nebo před kostely. Jejich počet se odhaduje na půl milionu. Souvisejí s novější historií Albánie, potažmo s jejími rudými eskapádami. V roce 1945 to začalo milkováním s Jugoslávií, pokračovalo submisivním vztahem se Sovětským svazem a končilo tanečkem s Čínou. Ani tenhle vztah ale dlouho nevydržel a přelétavý stalinista a vládce veškeré Albánie Enver Hodža zemi úplně zaplomboval. Tehdy začalo Rádio Tirana nadávat úplně na všechny. Na imperialisty ze Západu, revizionisty ze SSSR i zrádce z Pekingu. Jak projíždím různými oblastmi, vidím posloupnost tohohle armabetonového šílenství. Už za druhé světové války byly postaveny první pevnůstky, tehdy ještě hranaté. Další se nahňácaly na hranici

47


2011 | 04 | Čilichili: Popelnice Evropy