Issuu on Google+

Poznal jsem nefunkčnost, marnost a nesmyslnost rozvojových projektů 

vládci, armádami, válkami či výběry daní, a ukryli se do nehostinného, zato před nížinným světem izolovaného prostředí hor. To jim vycházelo až do přelomu 60. a 70. let, kdy začal stát usilovat o kontrolu nad hranicemi se sousední Barmou a Laosem – tedy právě tou oblastí, kam se horalé před státem ukryli. A tehdy vstoupil do jejich životů „rozvoj“. Životy horalů se začaly měnit směrem, který si oni sami nemohli vybrat a který pro ně nebyl nijak šťastný. Je zajímavé, že většina z nás obvykle nekriticky obdivuje různé rozvojové projekty nebo misionáře. Vy to ale bouráte – tvrdíte, že mnoho podobných organizací spíš ubližuje. Opravdu je to na místech, která znáte, tak zlé? Ano. To, co znám, rozbíjí představy o „pomoci“ a zlepšování životní úrovně. Poznal jsem nefunkčnost, marnost a nesmyslnost rozvojových projektů a zbytečně investovaných či rozkradených peněz. Rozvojové projekty svojí povahou nevytvářejí zásadní změny v politických a ekonomických strukturách, jež by mohly posílit chudé – ony spíše upevňují systém, který chudobu způsobuje. ČiliChili | 04 | 2011 cilicili.cz | facebook.com/cilichili

Tak proč se o jejich neblahém vlivu prakticky nediskutuje? Dovolím si odpovědět otázkou. Proč je dárcovství lidských orgánů obecně přijímáno a vnímáno – a to dokonce i řadou náboženských a morálních autorit – jako bohulibá věc? Vždyť veliká část tohoto neviditelného byznysu je založena na strukturálním znevýhodnění a utrpení; orgány putují od chudých k bohatým... Přežívá v nás jakési postkřesťanské dědictví a potřeba pomáhat druhým v nouzi. Mezi pomocí a zločinem je ovšem tenká hranice a veřejnost nemá ke skutečným informacím o rozvojových projektech přístup. Poslat pár korun a žít s pocitem, že jsem pomohl, je snadné a příjemn��. Upozorňujete dokonce i na skutečnost, že misionáři a rozvojoví pracovníci sexuálně zneužívají místní děti. Jak je to možné? Tam, kde jsem byl já, je život misionářů a rozvojových pracovníků nesmírně snadný, mnohdy až luxusní. Jakožto bílí farangové, navíc fantasticky finančně podporováni dobrými křesťany ze zámoří, jsou uctívaní a stávají se téměř nedotknutelnými. V kombinaci s nedostatečnou odborností a zkušenostmi to způsobuje problémy – například sexuální zneužívání. Všechny křesťanské domovy pro děti z hor, které znám, měly nějakou aféru podobného typu. Předchozí ředitel organizace, kterou studuji v rámci svého doktorandského projektu, byl před dvěma roky odvolán za sexuální vztah, který dlouhodobě udržoval s jednou z dívek, o které se měl starat. Existují ovšem daleko tragičtější případy.   Můžete popsat alespoň jeden? Většina zůstává uzavřena za branami výchovných institucí, ale před nějakou dobou se například v thajských médiích objevil případ, kdy americký misionář se svým thajským zaměstnancem dlouhodobě zneužívali děvčata mladší patnácti let. Nestandardního chování těch holek si všimli učitelé ve škole a ředitel to tehdy nahlásil policii. Při vyšetřování se ukázalo, že nedocházelo pouze k sexuálnímu zneužívání, ale že děti taky trápili hladem a peníze zahraničních dárců zneužíval misionář pro osobní potřebu. Policejní vyšetřovatel tehdy řekl, že podle něj je podobných případů v Chiang Rai mnoho... Kdysi jsem znal policajta, který se zabýval podobnými kauzami v křesťanských domovech – dnes má jeho manželka dva domovy pro děti z hor a on už nepracuje. Sirotčince jsou velmi lukrativní obchod. Dá se podle vás takové zlo vymýtit? Thajské úřady nemají ani seznamy institucí, které ubytovávají děti, a proto nemůžou kontrolovat

43


2011 | 04 | Čilichili: Popelnice Evropy