Issuu on Google+

Pokec

zvířete. Nedlouho po opuštění hor mi začala docházet moje slabost a tehdy jsem přestal na několik let jíst maso – a zároveň začal studovat, kdo byli ti podivní lidé. Jak často od té doby do severothajských hor jezdíte? Každý rok na několik měsíců. V posledních letech trávím většinu času ve městě Chiang Rai, kde žiju ve společné domácnosti se skupinou mladých Akhajů, kteří jsou bývalými chovanci křesťanského dětského domova – a já ten domov prostřednictvím jejich životů zkoumám. Proč je to pro vás tak důležité? Ty lidi jsem mohl pozorovat ještě jako děti, chovance křesťanské rozvojové instituce. Když ji po letech opustili, byl jsem u toho, jak vstupovali

42

do světa buddhistické nížinné společnosti, kde očekávali naplnění svých snů o lepším životě. Toho měli dosáhnout právě díky výchově v křesťanském domově a školnímu vzdělání. Dnes se ale všechny ty sliby a představy hroutí jako domeček z karet – thajská společnost po mladých horalech nemilosrdně šlape. Kdy přesně to začalo jít s kmenem Akha z kopce? Nedávno vyšla kniha amerického antropologa a politologa Jamese Scotta, ve které autor převrací naruby vnímání horských komunit jako zaostalých primitivů, kterým ujel vlak modernizace. Čím argumentuje? Na historických a statistických datech dokazuje, že horalé Zadní Indie jsou vlastně anarchisté, kteří se záměrně izolovali od světa v nížině, definovaného


2011 | 04 | Čilichili: Popelnice Evropy