Issuu on Google+

Z normalizace nikdy nevyrosteme

Zaříznuto

Ondřej Trojan se v Občanském průkazu pokusil natočit nesmlouvavější portrét minulosti, než jakým jsou filmy Jana Hřebejka. Ztroskotal při tom tak strašlivě, že se člověku zasteskne po barvotiskových Pelíšcích. tvůrců. Film je historická směska spoléhající na to, že pamětníkům už doba splývá dohromady a mladí lidé o ní nic nevědí. A tak se třeba naši hrdinové pyšní Hospodské historky jsou prokletím českého filmu. čím dál delšími vlasy, aniž by s tím měli jakýkoliv proPokud má nějaký snímek popisovat naši nedávnou blém. Hlavního hrdinu dokonce policajti zmlátí při minulost – nebo i současnost – sáhne do pomycestě na koncert Plastic People, ovšem jeho dlouhé slného štrozoku plného vyprávěnek, městských hřívy se – na rozdíl od skutečnosti z počátku 70. let – legend, povídaček z druhé ruky, siláckých anekdot ani nedotknou. atd., navleče je na pokud možno „člověčí“ příběh Zásadní problém je, že Trojan netuší, co chtěl a následnou banalitu vydává za reflexi. Ondřej Trovlastně natočit. Sám o Občanském průkazu říká, jan zřejmě chtěl, aby jeho film na rozdíl od Hřebejže je hořkosladký, případně že z normalizace mu kových opusů nic nepřikrášloval a vyprávěl syrověji v mysli ulpívá hořkosladká mlhovina laciného likéru. (a surověji). To by ale musel pominout první krok: Není divu, že se nás pak právě takovým likérem jeho scenárista by nesměl začít sbíráním historek. snaží opít. Chvíli sledujeme komediální výstupy, Jinak je to podobné, jako by se snažil zdramatizovat chvíli zase tragický příběh (to když knihy veselých příhod Jiřího Sováka. jeden z hrdinů ze strachu před vojnou Děj filmu popisuje peripetie čtyř Vše skrývá spáchá sebevraždu), ale všechno nekonformních kamarádů od převzetí působí jako vyprávění staříka, který občanského průkazu po odchod v mlhovině vzpomíná, že se v nějakém roce někde na vojnu. Vypráví především o jejich hořkosladkého strašlivě opil. Ve filmu je povícero linií odporu k totalitnímu systému. První přitažených za vlasy. Třeba policajt, vzpourou je natrhnutí 15. stránky likéru. který hlavní hrdiny jinak pronásleduje, občanky na protest proti 15. sjezdu  se jim zničehonic začne svěřovat, že komunistické strany, což by nasvědjeho otce právě vyhodili od policie, čovalo tomu, že děj začíná někdy v protože se zjistilo, že je negramotný. A otec rodiny, roce 1974. Jenže z dalších věcí vyplývá, že se začátek který v jakémsi katatonickém stavu dokáže normálně odehrává kolem roku 1971 ( jinak by hrdinové těžko konverzovat ze spánku, do filmu spadl snad z mohli být později u zásahu policie proti slavnému Gurunu. koncertu v Rudolfově). K dovršení všeho nosí Trojanův film je bez výpovědi, bez struktury, bez skoro všichni mladí oblečení jako z Formanových jakéhokoliv názoru na to, co bylo důležité a co ne. Vlasů. Může se to zdát jako drobnost, jenže právě Vzpomínky se v něm mísí s anekdotami a za chvíli podobné detaily, kterých je ve filmu hodně, působí nás jeho proud řeči začíná nudit: o minulosti ani jako písek ve stroji – tuhle něco zaskřípe, tamhle o světě neříká nic zajímavého, protože se mu vše cosi poposkočí a nakonec je zřejmé, že podobný skrývá v mlhovině hořkosladkého likéru. příběh se nemohl uskutečnit jinde než ve fantazii

Text: Jaromír Trpký Foto: Radek Cihla / MF DNES / Profimedia

68

<

ČiliChili | 03 | 2011 cilichili.cz | facebook.com/cilichili


2011 | 03 | Čilichili: Ukaž mi svůj pelíšek