Page 47

Ten obraz mi zabral 8 měsíců, pět dní v týdnu 

čtyři krát osm metrů. Je to dělané jen černobíle a vypracované do nejmenších detailů. Každá tříska na prkně, každý stín, skvrna od rzi, každý odraz v hladině vody v pokrouceném kbelíku je maximálně ostrý. Lidské oko je ale zvyklé vnímat prostor v hloubce, a když se zaměří na jeden předmět, ostatní není schopen vnímat ostře. Když si stoupnete před ten obraz, tak zjistíte, že tu záplavu naprosto přesných informací nedokážete zpracovat. Takhle, jak to vyprávíte, to zní dost zajímavě. To sice ano, ale v podstatě je to jenom a pouze hodně zvětšený obraz kůlny. Je fakt, že slečna na vašem iDeath II je na pohled hezčí. Jen mi, prosím, vysvětlete ten název. Je to takové mé vyjádření k fenoménu uzavírání se do sebe prostřednictvím moderních technologií. Máme dojem, že nám usnadňují kontakt s okolím, ale přitom díky nim neustále vytváříme svůj vlastní svět, za jehož hranice nikdo jiný nemůže. A bílé drátky v uších jsou toho všeho takovou obecně rozpoznatelnou značkou. Ty obrazy jsou ale dva a na jednom má ta slečna zvednuté oči. Takže nějaký kontakt nám přece jen zbývá. To je pravda a vlastně to je i důvod, proč ten obraz jako diptych vznikl. Když si totiž ucpeme komunikační kanály, kterými vnímáme okolí, tím více začnou fungovat ty, které nám zbývají. Často ČiliChili | 03 | 2011 cilicili.cz | facebook.com/cilichili

vidím někoho se sluchátky v tramvaji a vedle něj stojí babička. A nastane moment, kdy ten člověk zvedne oči a vystřelí ze sedačky, že ji pustí sednout. To jsou ty zvednuté oči na iDeath I. Myslíte si, že ty naléhavé oči jsou důvodem, proč ten obraz tak zaujal diváky v Britské národní galerii? V Anglii byl vystaven jen jeden z té dvojice, a to ten se sklopenýma očima. Když jsem konzultoval, který z těch dvou mám do Britské galerie poslat, dostal jsem radu, že ty zvednuté oči si o nějakou cenu moc „okatě“ říkají. S čímž jsem souhlasil, protože sám vím, jak mě ty oči během týdnů práce na obraze pronásledovaly, kam jsem se jen hnul. Proč se vlastně po tomhle úspěchu nevěnujete portrétům. Nebyl by to způsob, jak se uměním živit? To je právě ten problém. Já si nemyslím, že by tvorba měla být nutně živobytí. Pracuju v reklamce a nemyslím si, že by mě to nějak umělecky degradovalo. Díky té práci si můžu pak dělat, co chci – udržuji si tvůrčí svobodu, a přitom mám prostředky na materiál. Jedna moje hemisféra mozku řeší, jak prosadit u klienta návrh kampaně, a druhá si ukládá podněty a témata, které na mě působí na každém kroku. Jaké vjemy v té hemisféře máte teď? Teď myslím jen na svou diplomku, ale vzešel z ní třeba zrovna obraz dveří v podzemních garážích „BeTween“, který visí tady v galerii. Zůstává v něm něco ze špíny, kterou musíte prolézat, když jdete v noci s plechovkama sprejů v batohu. Ještě líp to vystihuje další obraz téhle série, na kterém je telefonní budka u pražského hlavního nádraží. Procházel jsem kolem ní každý týden. Jednou v ní někdo spal, podruhé měla rozbitá skla, pak v ní někdo močil, a to všechno zůstávalo uzavřené v tom malém prostoru. Jednou v noci, když jsem kolem ní zas šel a viděl ji, prázdnou, dramaticky nasvícenou jedinou zbylou zářivkou, jsem vytáhl foťák a celé to zdokumentoval. Divím se, že jsem o něj tenkrát nepřišel, když tuším , co všechno kolem mě procházelo za lidi. Ale cítil jsem, že to musím mít na plátně. Povedlo se vám to dostatečně zachytit? Nevím. Snad. Já tyhle věci moc neřeším – stejně jako jestli jsem dost srozumitelný nebo dostatečně současný... Mimochodem, jaký je podle vás současný směr umění? Bez ohledu na kvalitu – současné je to, co je teď. Ale k tomu, abychom zjistili, co ze současného umění

>

47

2011 | 03 | Čilichili: Ukaž mi svůj pelíšek  

Jak to vypadá u vás doma, tak to vypadá i ve vaší hlavě.

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you