Page 44

Pokec

Fotorealistický obraz iDeath II dostal cenu na výstavě britské Národní galerie. Jeho autor Michal Ožibko se ale mezi malíře, kteří štětcem jen do detailu kopírují skutečnost, rozhodně nepočítá. Text: Jiří Holubec Foto: Michael Kratochvíl

Michal Ožibko: I kdybych prodával za statisíce, jsem na tom hůř než zedník

Vzbudil jste pozornost hyperrealistickým portrétem, vystavujete v galerii, která se zaměřuje na street art, a visí vám v ní obraz oprýskaných dveří. Snad bychom si měli ve vaší tvorbě udělat na začátku trochu přehled... Když mi bylo dvanáct třináct, tak jsem si čmarykal všechno možné a chtěl jsem být malíř. Jenže pak přišla puberta a vzbouřené hormony člověka táhnou ven. Začal jsem k malování dělat graffiti, ale postupem doby mi došlo, že to, co se snažím dělat sprejem na zeď, by líp šlo barvami na plátno. Graffiti jsem opustil a vracím se k němu maximálně jednou ročně. Je vaše práce na ulici někde vidět? Asi ne, protože na street artu mě baví jeho krátkodobost. Jedna z akcí mě třeba napadla ve Vídni, kde jsem procházel jednou starou čtvrtí a zpozoroval jsem tam zvláštní zařízení, asi hydrant nebo něco. Trčí to ze země, je to ohnuté a na konci to má kouli. Když jsem to viděl, tak první, co mě napadlo, bylo: hele, penis. Vzpomněl jsem si na něj, když jsem o něco později šel v Praze Stromovkou a viděl jsem tam podobně vypadající sloupky. Navíc k nim přibyla asociace

44

letních nocí v parku a tak dále, takže jsem si vymyslel, že bych na ty železné penisy nasadil kondomy. Což samozřejmě není nic, co by tam vydrželo věčně. Legrační bylo, že když jsem tam poskakoval s rukama plnýma prezervativů, tak ke mně přišel kluk s holkou a poprosili mě, jestli bych jim nemohl jeden dát. Takže batoh sprejů a přelézání plotů už vás nebere? To mě drželo zamlada. Já ale pocházím ze Šumperka a tehdy jsme byli hrozně omezeni prostředky. Kluci z Prahy jezdili do Německa pro trysky, my jsme běhali kolem zdí s autolaky. Navíc mě vždycky spíš zajímala výtvarná stránka street artu než kouzlo ilegality. Skoro vůbec jsem nedělal písmo. Maloval jsem figury, navíc hozené do takového pseudosurrealistického modu. Asi kvůli lásce k Dalímu, kterou jsem zamlada trpěl a vyléčil se z ní až studiem dějin umění. Surrealismus má tu výhodu, že je srozumitelný pro normálního člověka, ale přitom z něj vyzařuje aura „opravdového umění“. Což by se mimochodem dalo říct i o hyperrealismu. Sice o tom jsem takhle nepřemýšlel, ale něco na tom možná bude. Mě ale hyperrealismus nijak

>

ČiliChili | 03 | 2011 cilichili.cz | facebook.com/cilichili

2011 | 03 | Čilichili: Ukaž mi svůj pelíšek  

Jak to vypadá u vás doma, tak to vypadá i ve vaší hlavě.

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you