Issuu on Google+

Pokec

Fotorealistický obraz iDeath II dostal cenu na výstavě britské Národní galerie. Jeho autor Michal Ožibko se ale mezi malíře, kteří štětcem jen do detailu kopírují skutečnost, rozhodně nepočítá. Text: Jiří Holubec Foto: Michael Kratochvíl

Michal Ožibko: I kdybych prodával za statisíce, jsem na tom hůř než zedník

Vzbudil jste pozornost hyperrealistickým portrétem, vystavujete v galerii, která se zaměřuje na street art, a visí vám v ní obraz oprýskaných dveří. Snad bychom si měli ve vaší tvorbě udělat na za��átku trochu přehled... Když mi bylo dvanáct třináct, tak jsem si čmarykal všechno možné a chtěl jsem být malíř. Jenže pak přišla puberta a vzbouřené hormony člověka táhnou ven. Začal jsem k malování dělat graffiti, ale postupem doby mi došlo, že to, co se snažím dělat sprejem na zeď, by líp šlo barvami na plátno. Graffiti jsem opustil a vracím se k němu maximálně jednou ročně. Je vaše práce na ulici někde vidět? Asi ne, protože na street artu mě baví jeho krátkodobost. Jedna z akcí mě třeba napadla ve Vídni, kde jsem procházel jednou starou čtvrtí a zpozoroval jsem tam zvláštní zařízení, asi hydrant nebo něco. Trčí to ze země, je to ohnuté a na konci to má kouli. Když jsem to viděl, tak první, co mě napadlo, bylo: hele, penis. Vzpomněl jsem si na něj, když jsem o něco později šel v Praze Stromovkou a viděl jsem tam podobně vypadající sloupky. Navíc k nim přibyla asociace

44

letních nocí v parku a tak dále, takže jsem si vymyslel, že bych na ty železné penisy nasadil kondomy. Což samozřejmě není nic, co by tam vydrželo věčně. Legrační bylo, že když jsem tam poskakoval s rukama plnýma prezervativů, tak ke mně přišel kluk s holkou a poprosili mě, jestli bych jim nemohl jeden dát. Takže batoh sprejů a přelézání plotů už vás nebere? To mě drželo zamlada. Já ale pocházím ze Šumperka a tehdy jsme byli hrozně omezeni prostředky. Kluci z Prahy jezdili do Německa pro trysky, my jsme běhali kolem zdí s autolaky. Navíc mě vždycky spíš zajímala výtvarná stránka street artu než kouzlo ilegality. Skoro vůbec jsem nedělal písmo. Maloval jsem figury, navíc hozené do takového pseudosurrealistického modu. Asi kvůli lásce k Dalímu, kterou jsem zamlada trpěl a vyléčil se z ní až studiem dějin umění. Surrealismus má tu výhodu, že je srozumitelný pro normálního člověka, ale přitom z něj vyzařuje aura „opravdového umění“. Což by se mimochodem dalo říct i o hyperrealismu. Sice o tom jsem takhle nepřemýšlel, ale něco na tom možná bude. Mě ale hyperrealismus nijak

>

ČiliChili | 03 | 2011 cilichili.cz | facebook.com/cilichili


2011 | 03 | Čilichili: Ukaž mi svůj pelíšek