Issuu on Google+

Letem světem

A kde ty ses tu vzal?

Rovnátko na silnice

růženců a dalšího pravoslavného náčiní kymácí mnich. Děcka se mu v náčiníčku hrabou jako v koši plném hraček, takže je nekřesťansky pohlavkuje. V tomhle brlohu funguje jeden kout jako kaple, druhý jako obchůdek a třetí představuje ložnici o několika kobkách. Každý si může představit, kolik je tady v zimě pohodlí a že delší pobyt zvládnou fakt jen ti ortodoxní. Mniši tady byli pět století až do toho osmnáctého, pak skálu opustili, ale v roce 1996 se sem nepočetná skupinka vrátila. Přece jen je proč. Výhled z vytesaného balkonu je úchvatný. Do škvír ve skále strkají návštěvníci drobné. Tahle bajka je všude stejná a pořád láká: kdo to udělá, znovu se sem vrátí. Mně V hrobce skrývá bar stačilo, takže se posunu do mnohem zásobený vodkou, záhadnějšího místa. Poblíž řeky Dněstr sídlí vyhlášený fax, počítač a mobil klášterní komplex Saharna. Jelikož  jsem si nocleh objednal v poutní ubytovně, musím poslouchat. „Jde se na mši,“ ruší můj klid v šest ráno a v osm večer správcová. Všichni se seberou a utíkají do kostela, kde už začíná liturgie. Každý políbí nohy snad všem svatým na obrazech, několikrát poklekne a v pokorné bázni se potichu modlí. První mešní čtyřhodinovku mezi svatými, co mají tváře napjaté vážností, na mě sedne depka. Ovšem. Vždyť právě tady každý čtvrtek od půlnoci mniši vyhánějí z lidí ďábla. Pomocí liturgie, bičování a tak. Přítomní při tom chrčí a ošívají se jako skřeti v Pánovi prstenů. „Jako by tady ti čerti zůstali,“ namlouvám si. Večerní mši radši zkracuju, a když mě správcová seřve, že se

52

ani daleko za branou kláštera nesmí kouřit, protože je to hřích, a mumlá něco o tom, že si budu muset hubu vypláchnout svěcenou vodou a žádat Boha o odpuštění, mizím. CIKÁNSKÉ KRÁLOVSTVÍ Městečko Soroca dál na sever je ještě magičtější. Nežije to tady liturgiemi, ale čardášem. Dole u řeky Dněstr bydlí většinou Moldavané, nahoře na kopci Cikáni. Neutrální výraz Romové v tomhle případě používat nebudu, protože by je to prostě urazilo. Doporučila mi to i barmanka Tatiana, která mě slíbila jejich neklidnou čtvrtí provést. Kdysi totiž ležela v nemocnici s babou Duňou, což je matka několika cikánských králů, zdejší šlechty. Upekli jsme to po pár pivech a vodkách. Takže jsme se zrána ještě s motolicí vydali na kopec, který je ze všech stran obestavený paláci jako z pohádek. Tady hacienda z Beverly Hills, zde zmenšenina našeho Národního divadla, támhle vila podobná carskému paláci. Megalomanský luxus na druhou. „Žijí tady hlavně bohatí Cikáni. Normálně obchodují nebo pašují zbraně, lidi a drogy. Většinou jsou půl roku na Krymu a zbytek tady. O vily se jim starají Moldavané, protože s chudými Cikány se ti bohatí moc nestýkají,“ zasvěcuje mě Tatiana. Během prohlídky ghetta vjede bílá dodávka jednomu Cikánovi na nohu. Všichni se seběhnou na náves a na ujíždějící auto dopadne sprška kamení. O kus dál někdo přejede psa a pak se začnou prát mladíci postávající před obchodem. „Většinou je klid. To se mi nezdá. Možná tě někdo proklel,“ zdůvodnila Tatiana sled událostí. I na její známou babu Duňu došlo. Stařenka byla srdečná, ale když mi chtěla vyložit karty, ČiliChili | 02 | 2011 cilichili.cz | facebook.com/cilichili

50_54_Cestovani_Cili_02_11.indd 52

20.1.11 15:05


2011 | 02 | Čilichili: Zlatý věk důchodců