Page 51

Moldavsko je hrozen vína drcený z jedné strany Rumunskem, z druhé Ukrajinou. Dobré i příšerné víno je tu všude k mání a kvůli větším bráchům je tahle slisovaná placka rozhádaná až hrůza. Vlastně jde o dva státy v jednom, přičemž roli hranice hraje řeka Dněstr. Text: Jan Drtil Foto: Profimedia, autor

Vandrákem v chudobinci Evropy

Na Moldavsku je prima, že si tu můžete s kýmkoliv zavzpomínat na otčinu. Každý ji zná. Každý má alespoň nějakého příbuzného, který v Česku makal. Ze stověžaté matičky je sem přesto cesta dlouhá. Hlavně když autobus slouží i jako zásilková služba, takže staví u každého patníku. Všude už stojí zákazníci v očekávání. Tu autobusák vyloží balík oblečení, tam předá krabici s mobilem, onde pračku. A tak si to šineme jako valach, co za sebou trousí koblihy v podobě zboží. Řidiči přitom prkenice praská ve švech. Moldavští gastarbajtři uvnitř jsou zvyklí, vždyť každý z nich veze domů taky něco na kšeft. Očividně spokojení, že cíl už se blíží, začnou s krupobitím otázek. „Jedeš se oženit, viď?“ Ne. „Tak jedeš za bysnysem?“ Ne. „Za příbuznými? Kamarády? Ožrat se do vinných sklepů?“ Ne, ne, ne! „Cestovat křížem krážem,“ zní odpověď, která všechny zaskočí. Připadám si jako z Marsu. Do Moldavska totiž kromě vinařských násosků moc českých turistů nepáchne. V SÍTI KIŠINĚVA Místní metropole vypadá z výšky jako síť fotbalové branky, což je oblíbené rozložení ulic sovětské éry. Je to nejspíš schválně, aby pijáci vodky ani s nákupem promilí nikam nezabloudili. Luxusní obchody a restaurace se střídají s domy čekajícími na demolici a s tržišti, co zvenku vypadají jako mondénní obchoďáky a zevnitř jako hangáry z vlnitého plechu plné stánků. Jediným zádrhelem v orientaci tímhle čtverečkovaným půdorysem je velké množství parků, kde místní rádi korzují nebo krmí veverky. Oříškožravci jim přitom lezou přímo do dlaní. ČiliChili | 02 | 2011

Nejvyhlášenější ze všech je pamětní park, kde stojí čtyři rudé pušky tvořící čtyřboký jehlan, pomník Vítězství. Uvnitř plane pro oběti druhé světové války věčný oheň. Dějiny města se táhnou už od roku 1420, ale právě za 2. světové války, kterou ještě dublovalo zemětřesení, byl Kišiněv rozdrbán na cimpr campr. Proto ten sovětský systém a betonáž. K památníku, který je skoro na každé místní pohlednici, se sjíždí svatební zástupy k focení z celého okolí. Když se jeho čestná stráž mění, vojáci zvedají nohy tak vysoko, že by se za to nemusel stydět ani mistr kung-fu. Občas je napodobují děti a končí to na zádech a s brekem. Výměnu stráží pozoruju z lavičky ve stínu smrků. Přisedne pohledná blondýnka a konverzace začíná. „Taky jsem pracovala v Česku. Jako švadlenka. To bylo dobrý, ale teď už není práce ani u vás. Tady většina lidí vydělává zhruba dva až tři tisíce korun měsíčně a z toho skoro nejde žít. Ve zdejších supermarketech je dráž než v těch vašich. Ještě že jsou trhy, tam se dá nakoupit levně,“ prohodí, když se zběžně seznámíme. PRAVOSLAVNÉ INFERNO Chce to duchovní vzpruhu, proto mířím do klášterního komplexu Orheiul Vechi ze třináctého století. Jde o zdejší jedničku v hitparádě historických památek, nachází se na skalním masivu nad řekou Raut. Cestou pozoruji v okolních skalách krávy horolezkyně, které nepotřebují jištění lanem a dostanou se do neskutečných míst. U jeskyně, která je vlastně vchodem do věžní zvonice, postává školní výlet. Hloub v jeskyni se za stolkem plným svící, ikon,

51

cilicili.cz | facebook.com/cilichili

50_54_Cestovani_Cili_02_11.indd 51

20.1.11 15:05

2011 | 02 | Čilichili: Zlatý věk důchodců  

Brzy bude většině dospělích víc než 50 let.

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you