Issuu on Google+

dům do satelitního městečka a najednou mi došlo: Vždyť ono je úplně jedno, jak bude vypadat; může být hezký, nebo škaredý, racionální, nebo hloupý, ale vždycky bude součástí toho nešťastného prostředí! A tak mě napadlo, že je větší výzvou postarat se o to, aby taková prostředí nevznikala, než abych se pokoušel vydesignovat jejich malou část. Co přesně můžete udělat? Mně by se líbilo, kdyby se třeba na důležité stavby pořádaly architektonické soutěže. Zatím to vůbec není běžné. V Praze se rekonstruuje Klementinum za tři miliardy korun, ale dělá to firma, která navrhuje metro. A Národní muzeum teď bude rekonstruovat historickou budovu bez přispění architekta... Tohle bych rád změnil, proti tomu bojuju. Může se stát Praha třeba za dvacet let místem, kde se žije šťastněji? Mě zajímá posilování silných míst, to je další poznatek z Ameriky. Tam jsem přišel do školy a řekli mi: „Máš tisíc nedostatků a můžeš se v nich zlepšovat, ale nás to nezajímá. My chceme znát tvůj opravdový talent, s ním se ti pokusíme pomoct...“ A pro města platí totéž, takže bychom si nejdřív měli říct, co je silná stránka Prahy, a hned potom přemýšlet nad tím, jak ji zlepšit.

Do krásné vily na Hanspaulce byste nechtěl? Tam žije málo lidí... Víte, kde bylo moje vůbec nejlepší bydlení? V Paříži jsme měli s přítelkyní byt v Latinské čtvrti, kousek od Panteonu. Měl osmnáct metrů čtverečních, ale pro mě byl bezchybný – kvůli tomu, na jakém byl místě. Otevřel jsem okno a měl pocit, že jsem venku. Lidé seděli do čtyř ráno v kavárnách, povídali si, kdykoli jsem vyšel ven, někdo mě oslovil... V Praze jsem pak chtěl bydlet na podobném místě, ale nenašel jsem ho. V padesáti by vás takové bydlení možná štvalo. To nepopírám, člověk se vyvíjí, ale narazil jste na další paradox: My si myslíme, že domov důchodců má být v tiché části města s výhledem do zeleně, ale to je to poslední, co staří lidé chtějí. Oni touží po kontaktu s ostatními. Nepotřebují meditovat o životě s výhledem na louku. Nikdy jste nesnil o tom, že budete po studiích navrhovat domy? Snil, ale na škole jsem pochopil, že mě spíš zajímá celková kvalita prostředí, ve kterém žiju. Důležitá byla chvíle, kdy jsem navrhoval rodinný

A co je podle vás její silná stránka? Třeba Vltava – fantastická, široká řeka. Ale my ji zatím skoro nevyužíváme. Znám lidi, kteří se starají o pražské náplavky, a ti mají spoustu nápadů, na které by sehnali i peníze, ale potom dostanou nájemní smlouvu s tříměsíční výpovědní lhůtou, takže nemají žádnou jistotu. Na Vltavě by se dal udělat třeba plovoucí bazén, ale to by vám Povodí Vltavy muselo říct: „Tady máte prostor pro bazén k dispozici na příštích deset let.“ A to se nestává. Po náplavkách chodím a zlepšuje se to. Bývají tam už sobotní trhy, stánky s občerstvením... Pokrok je, ale pomalý. A když se budeme dál bavit o Vltavě, tak myslím, že třeba Smetanovo nábřeží za Národním divadlem mělo být už dávno pěší zónou – auta tam nemají co dělat. Byla by to nádherná turistická atrakce. A kam byste ta auta poslal? Jinam. Pařížský starosta roku 2005 rozhodl, že po tři letní měsíce nebudou na dvoukilometrovém úseku podél řeky Seiny jezdit auta. Opozice tehdy říkala, „to bude hrozně drahý“, a starosta odpovídal: „Vždyť to jsou jen dva zákazy vjezdu!“ Namítali, že když to udělá, tak se jinde doprava zhorší, a starosta zcela správně řekl: „No a co?“

47

44_49_Interview_Cili_02_11.indd 47

20.1.11 15:04


2011 | 02 | Čilichili: Zlatý věk důchodců