Issuu on Google+

Reportáž R eportáž

1

2

moc nekrvácí. Vzhledem k tomu, že součástí mých honebních povinností je mrtvolu nosit, jsem rád. Pocit z dobře odvedené práce, možná i špetka pýchy, se rozplývá, jakmile na zajíce sáhnu. „Odkud si, že se u vás zajíci nosí takto?!“ Chlápek, který vypadá jako trpaslík Gimli z Pána prstenů nebo zmenšená verze Krakonoše, mi během vteřiny devastuje iluzi, že jsem se do toho s prvním úlovkem dostal. „Za nohy?“„Jak za nohy?“ Je mi hanba. „Takže za ty uši?“ Místní polovnická autorita mě dál veřejně cvičí: „Jak za uši, zajíc má slechy, né?“ A ponížení vrcholí: „Ale nosí se za běhy, chlapče.“ Znalosti z prvouky. Školácké chyby. HONEC POD PSA Druhá naháňka mě dostává do obrazu. Jsem honec. Můj úděl je chodit, plašit a nosit. A příležitostně kibicovat (bez vstupní erudice to ovšem vyznívá dost plonkově). O tom, že si chmátnu na flintu, nemůže být ani řeč. Zbraně se nepůjčují. Možná aby jim to nekazilo karmu, ale spíš proto, že je to vcelku drahá hračka – slušnou zbraň pořídíte za dvacet tisíc, lze ale samozřejmě i přitlačit. Mimochodem myslivcování obecně není dvakrát laciný koníček ( jen uniforma stojí kolem pěti tisíc, a tím to samozřejmě začíná).

3

Moje kasta je zkrátka níž. V mnoha ohledech jsem níž než pes – podstata rozdílu tkví v odlišnosti slov nosit a přinést. Pokud si pes navíc štrejchne i jako zabiják, tak jeho společenská prestiž vylítne mnohem výš, než když hodinu vláčíte dva pětikilové ušáky. Se svým honeckým osudem jsem nicméně smířený. Částečně na to má vliv fakt, že na rozdíl od myslivců můžu pít. Na zahřátí, na seznámení, na ochutnání, na zajíce… Za své jsem přijal i neustálé vyřvávání „hušáhuš!“, které by mi v normálním životě přišlo těžce debilní. Postupně začínám chápat základní principy honu. Troubí se jednou, dvakrát, třikrát. Nejdřív se střílí dovnitř, ale jakmile by mohlo hrozit, že se myslivci navzájem postřílejí, může se mířit už jen ven. Riziko, že vás někdo sejme, je v podstatě minimální. To, že se zabijete v autě, je mnohem pravděpodobnější, než že chytíte brok od myslivce.

1. A ponížení vrcholí: „Ale nosí se za běhy, chlapče.“ 2. Bývávaly časy, kdy se úlovky svážely kombajnem. 3. Zajíců je nakonec čtyřicet. Plus jeden bažant.

PŘÍMO NA KANCE Konečně se z polí dostáváme do lesa a na programu je kanec, zlatý hřeb. Prý ho viděli, takže se jde víceméně najisto. Přebíjíme na průraznější střelivo a pomalu obkličujeme les. Tentokrát budeme hnát zvířata jen před sebou. Divočák údajně většinou zkusí hráz z myslivců prorvat a utíká skrz.

18

16_19_Reportaz_Cili_02_11.indd 18

20.1.11 15:03


2011 | 02 | Čilichili: Zlatý věk důchodců