Issuu on Google+

Poslední leč Nenávidím se. Kromě panické hrůzy z krve se mi v lese pokaždé chce automaticky kadit. A navrch se bojím myslivců. Z novin mám zažitou představu, že jsou to neřízení psychopati, kteří se, když na to přijde, střílejí mezi sebou. Text: Martin Pistulka Foto: Michael Kratochvíl

Co by člověk neudělal, aby se jako ženich neblýsknul před budoucí rodinou. Klidně ve slabší chvilce slíbí, že se stane myslivcem. V případě Pražáka, který drtivou většinu vědomostí o lese nasbíral Pod jezevčí skálou a Na pytlácké stezce, jde o úplný nesmysl. Jenže když přijde ze Stupešic pozvánka na poslední leč, už se nedá couvnout. NÁSTUP S BROKY Ráno na návsi je mi trochu trapně. Jako s cizákem, notabene oblečeným spíš na sjezdovku, se mnou nikdo neprohodí ani slovo. Postupně začíná přicházet rozechvělost. Především zimou, ale svoje dělá i chlapská atmosféra nahuštěná adrenalinem. Navíc se ve mně nečekaně budí zatím dřímající lovecké instinkty. Chuť zabíjet ve mně asi vážně je. A třeba mi dokonce někdo půjčí flintu. Ne snad nějak echt oficiálně, ale že bych si zkusmo vystřelil na veverku nebo nějak nanečisto o přestávce.

Od hospodáře, jinak řečeno správce revíru, se dozvídáme, že se bude střílet zajíc, bažant a černá. A když přijde na mušku, tak i škodná. Při zmínce o černé to mezi myslivci zašumí – divočák je strop. Jasně, jelen je takový myslivecký svatý grál, ale divočák je prostě velké zvíře. A nebezpečné. Alespoň já mám ten pocit. Přiblížil se začátek. Správce končí motivační proslov a přeje nám pevnou ruku, chladné broky a teplou krev. Lovu zdar! ZAJÍČEK V SVÉ JAMCE Akce. Vyrážíme na první naháňku. Kousek za vesnicí obkličujeme polnost včetně strouhy a pár křovíček. Je odtroubeno a začíná se pálit. Nikdo mi nedal žádné instrukce, tudíž stojím ve sněhu a čekám, co se bude dít. Pak na scénu vykoukne zajíc. Můj první zajíc. Tleskám a vyplašená kořist prchá. Adrenalin mi zalepil hubu, nehledě na to, že vlastně ani nevím, jak dát kolegům o potenciálním úlovku košer způsobem vědět. Teprve když se zajíc prožene přímo kolem, vyplivnu ze sebe: „Záda!“ – jako na fotbálku – a udám ho. Pes zajíce dorazil a přinesl. Čekal jsem vlající střeva nebo rozmašírovanou lebku, rána ale téměř není vidět. Kupodivu ani

17

16_19_Reportaz_Cili_02_11.indd 17

21.1.11 15:32


2011 | 02 | Čilichili: Zlatý věk důchodců