Issuu on Google+

Reportáž

Jak jsem se

užral

Mám rád jídlo a je to na mně vidět. Takže když u nás v Lubně vyhlásili soutěž s názvem Jedlík, neváhal jsem ani vteřinu. Text: Lukáš Vaníček Foto: Michael Kratochvíl

Soutěže v jedení mi vždycky přišly romantické. I když člověk odejde poražený, vždycky si příjemně naducá nácka. Nikdy jsem ještě nic podobného nezkusil, takže jsem se nachystal na premiéru. V den Dlab a hodinu Ham jsem spořádaně v klubovně Klubu přátel Lubna a zjišťuju podrobnosti soutěže. Jíst se budou párky. Výborně. Akce začne do půl hodiny a je časově neomezená. Nejí se tedy na čas, ale na výdrž. V té chvíli mi to připadá sympatické. Objednávám si pivo a těším se na začátek. Postupně přicházejí další soutěžící. Všichni jsou členy klubu a zastoupeny jsou ženy (3) i muži (zbytek). Všichni jsme ve slavnostní náladě. Vtipkuje se, kdo přestal jíst dřív, aby mu na podvečerní soutěž vytrávilo. Já osobně nejím od oběda a už na cestě do klubu mi v útrobách kručí jako pod černobylským sarkofágem. Klubovna měří tak pět krát deset metrů, vejde se sem jeden stůl pro dvanáct a dva pro šest lidí. Moje prostorově výrazná postava mne okamžitě pasuje na jednoho z favoritů. Soutěž startuje. Je nás tu přihlášených dvacet. Dělám si naděje na vítězství.

14

0 NOŽIČEK Pouštím se do díla. První chod, přede mnou leží párky, celkem pět nožiček, k tomu hořčice a dva krajíčky chleba. V duchu si říkám, že nemá cenu vycpávat potřebný žaludeční prostor chlebem, ale po chvilce zjišťuji, že párek, byť s hořčicí, je bez přílohy nepoživatelný. OK, chlebe, beru tě na milost.


2011 | 01 | Čilichili: Továrna na sex