Issuu on Google+

VESNICE ROKU

Soutěž Vesnice roku se u nás pořádá od roku 1995. Mrkli jsme se na jejího aktuálního vítěze, obec Tučín v Olomouckém kraji. Tučín má něco okolo pěti set obyvatel. S takovým počtem by člověk čekal, že život v obci nebude žádný odvaz. Jenže starosta Jiří Řezníček to vidí jinak. Nepřipadáte si na vítězství moc malí? Lidi, kteří říkali, co že v tom Tučíně máme tak zvláštního, že jsme vyhráli, pochopili až po návštěvě několika akcí. V obci máme abnormálně bohatý kulturní, společenský a sportovní život. Stala se z vás díky vítězství obec-celebrita? Lidi si zvykli na návštěvy zájemců o prohlídku obce včetně médií a dělají to, co jsou zvyklí. Obec navštívilo v průběhu roku asi 12 autobusových zájezdů. To se dá vydržet. Co plánujete dál? Budeme mít naučnou stezku kolem obce, včetně vyhlídky v podobě větrného mlýna, který v minulosti v obci stával. Oprava čeká školku, vybudují se odpočinková místa a dětská hřiště na návsi, zvonice dostane novou střechu. Vše by mělo být hotovo do konce listopadu.

Dobře funguje klub šipkařů a malé kopané 

Jak se u vás lidi scházejí? Ve vsi funguje devět spolků včetně Mladých zahrádkářů a dětského country tanečního souboru Divoké růže. Nejaktivnější je spolek Sešlost obecních nadšenců a hasiči. Své spolky mají i ženy a dámy, dobře funguje klub šipkařů a klub malé kopané. Tradicí se stal Tučínský špekáček – festival country, trampské a folkové muziky. V Tučíně se lidi taky skládají na velký společný novoroční ohňostroj. Momentálně je naším symbolem vláček Tučolíno, který Nadšenci vyrobili sami pro obec, a vlastní mince 1 Tučňák.

ČiliChili | 10 | 2010 cilicili.cz | facebook.com/cilichili

ČÍM PROŠLA ČESKÁ VESNICE Náš venkov je hodně rozdrobený a demografové i sociologové si nad tím dlouho lámali hlavu, aby nakonec usoudili, že je to důsledek přirozeného vývoje, a nechali to tak. Státní úředníci tak smířliví nebyli a v 70. letech vytáhli do boje proti minivesnicím s takzvanou střediskovou soustavou obcí. Ta direktivně určila, které obce budou plnit důležité funkce a dostávat na to tučné dotace a z kterých se stanou pouhými přidruženými satelity. Po dvaceti letech se ukázalo, že to celé byl nesmysl. V 90. letech se kolonizované vesnice začaly houfně odtrhávat a dodnes, přes všechny problémy, které plynou z miniaturních

rozpočtů a malého vlivu v regionální politice, takřka neexistují vesnice, které by se chtěly slučovat zpátky. Velké drobení v 90. letech nepostihlo vesnice jen navenek, ale rozložilo je stejně důkladně i zevnitř. Po pádu socialistického hospodaření totiž došlo ve vesnickém životě k jedné zásadní změně. Rozpadla se JZD, která patřila do té doby k hlavním zaměstnavatelům na vesnici. Lidé, kteří byli zvyklí vídat se každý den v práci, odpoledne přes plot a večer v hospodě, se najednou stýkali jen v té hospodě. Pokud tedy vinou špatné ekonomické rozvahy hostinského nezkrachovala. Vesnice ztratila funkci místa, kde se chodí do práce, a čím dál tím víc se přetváří na místo, kde lidé především bydlí a za prací dojíždějí do měst.

29


2010 | 10 | Čilichili: Duše vsi