Page 18

Na výzvědách

Buřti (vlevo) se opékají u vatry

Jarina, nepřetržitě opakujícího jedinou otázku „Kdy už tam budeme šéfe?“, ze mě dělá lobotoma. Řešit rozmlácené dveře u chatičky a krádež mobilu už nedokážu. Nadšení mi v tuhle chvíli výrazně chybí. Počínající deprese se prohlubuje zjištěním, že i když se neustále hýbu, tak nezadržitelně kynu. Tloustnu, a podle všeho to nelze zastavit. První den jsem posnídal jeden rohlík s máslem, momentálně se zastavuji na pátém a pořád jsem při chuti. K tomu plné menu s polívčičkou k obědu, večeře, druhá večeře, svačinka. Pravidelný stravovací režim mě pravděpodobně zabíjí. LETARGIE Dny mi začínají splývat. Podle všeho upadám do absolutní pedagogické otupělosti. Tři dívenky z mého oddílu začaly chodit všude, tedy i do lesa na bojovky, výhradně v epesních šatečkách s flitry. Kolega učitel, znalý praxe na základkách, to označuje za skupinovou menstruaci. Pokud se to prý roznese na ostatní, můžeme se stavět na hlavu, a už s tím do konce tábora nehneme. Je mi to asi fuk. Dokonce mi přijde fajn, že bych ani jednu z těch slepiček teoreticky nemusel po zbytek pobytu vidět. Stejně je mi jedno, že nagelovaní pásci přitáhli z města kanystr točené kofoly a prodávají ho mladším po deseti korunách za deci. Jsou prostě podnikaví… Nakonec vzdávám i pravidelné noční kontroly chatiček.

Na nástupu se řeší opakované ucpání mušlí toaleťákem. Proč to kdo dělá, stejně jako proč někdo ohodil stěny na záchodě výkaly, netuším. Nikdo se nepřiznal. Za trest budou odteď vedoucí rozdávat hajzlpapír na příděl. Jsem blízko toho, vzdát celou misi a jet domů. NÁVRAT Rezignace mi paradoxně prospívá. Postupně se začíná vracet elán a nakonec i autorita. Akorát včas. Blíží se konec, a navíc hrajeme velkolepou dvoudenní hru na démony a krále. Komplet v kostýmech, aby to mělo ten správný švunk. Na noční bojovce si dokonce střihnu vymítání, a vzhledem k tomu, že si Ríša ze třetího oddílu při mé herecké etudě nakoupí do trenek, není to se mnou nejspíš zas až tak špatné. Poslední večer je táborák. Děti oheň nebere. Kromě mladých pyromanů a pár rozežraných, co se těší na buřty, jenom posedávají okolo a roztéká se jim maskara. Za chvilku začnou zpívat „Orindžindžindžin orandžandžan eomeomisola kopla husa do stola eso pexeso… kdo šáteček má, ten líbat smí“ a budou si dávat opary na rozloučenou. Dneska nehraju. Mám melancholickou. Vlastně se mi totiž ani moc nechce do Prahy. Jsem sice orvaný jako pes, ale s hlavou vyleštěnou na skleněnku. Přesně, jak říkali, bude se ti to líbit.

<

18

2010 | 09 | Čilichili: Krev  

Co to skrz nás vlastně teče.

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you