Issuu on Google+

Na výzvědách stroje. Stejně jsou bílé. Zasekla jsem se v předpolí finále druhé části. Lámu to podle hesla „Trocha násilí ještě nikomu neublížila“, ale pak to stejně přepisuju. Jen co si vyčerpaná lehám na deku, nahazuje soused cirkulárku. Odnaproti se nevyhnutelně připojuje sekačka. Řešení je jediné. Jdu do hospody. Zaskočila jsem si už včera. Pepa mi čepuje jedno velké a jedno malé do džbánku se srdečným: „Tak zejtra!“ Umění už nasekalo opilce z jinejch borců... ČTVRTEK Řešení na tvůrčí krizi: ráno dvě kafe místo jednoho. Taky pomůže, když není deset stupňů, ale pětadvacet. Válím se na dvorku, opalovací sessions prokládám psaním. Tuhle neděli odjíždím. Při večerním běhu už zas probíhám krajinou jako host.

PONDĚLÍ Ráno Marek odjíždí. Bez výčitek relaxuju. Zato noc stojí za to. Z půdy se linou podivné a velice hlasité zvuky. Myslela jsem, že kuna nežije ve smečce. ÚTERÝ Čas sklidit plody cizí práce. Jdu psát na velkou zahradu. Je nádherná. Z jedné strany pole, ze třech les. Vybírám si místo na opačném konci. Za slabou hodinku a po pěti nachozených kilometrech jsou Zbyněk, papíry, propiska, rozepsaný román, bílá vodička na zamazávání, židle, podsedák, hrnek s kafem, sklenice se šťávou, Špatně jsem spala, mobil a kuní stolek na svém místě s výhledem do třešní. kuna prudila. zato nasadily  Nekvetou, plody. Příroda mě furt něčím překvapuje. Vzápětí přichází kuna. Jde klidným krokem na kompost a kouká, co by slupla. Pochopím intenzitu nočního bordelu. Je velká jak jezevčík a v potravním řetězci se cítí být nade mnou. V zahradě je ale svět v pořádku. Stromy šumí. Na větývku dosedá ptáček, a ta se něžně zhoupne. Rojí se červení mravenci. Fakt fest. Jeden si vlezl pod klávesu F11 a od té doby ho nikdo nikdy nespatřil. Nejkrásnější překvapení přichází večer, zrovna když zavírám vrata do zahrady. Zpod jabloně vybíhá jelen. Ne srna, ale plnotučný parohatý jelení macek. Co si hergot počnu v Praze?

PÁTEK Pobyt se cyklí. Zas je zima jak v psinci. Se Zbyňkem jsme celý den doma. Za zadkem topím, okny větrám. Tohle na počítači nezažijete: vidět, jak štos papírů roste před očima. Beru je do ruky. 140 stránek už je regulérní předmět. VÍKEND 5: VELKÉ FINÁLE V sobotu čekám příjezd fotografa Michaela, co bude fotit tuhle reportáž. Nemám co na sebe. Taky jsem si v Praze nechala šminky. Po měsíci hraní na indiánku zvažuju mour z kamen jako maskaru, ale pak se na to vykašlu. Spoléhám na profíka a Photoshop. V sedm večer pořád ještě nemám dopsáno. Abych se nakopla, jdem na jedno malý do hospody. Po třech velkých, úměrném množství panáků „na oslavu“ a zavíračce nahlédnu, že už to dneska nedopíšu. Takže zítra vstanu v sedm a ruče se pustím do díla. Probouzím se ve čtyři ráno. Tělo odmítá spát. Protože Zbyněk dělá jen o trochu menší bordel než kuna, přemísťuju ho na druhý konec stavení do okna otevřeného na východ a do zahrady. Nad růžovým lesem svítá. Ptáci řvou jako pominutí. Poslední a ideální šance nahrát si je jako ringtone do mobilu. Což plánuju od prvního dne. Manipuluju s mobilem. Zasekávám mobil. Tak holt bez ptáků, ale s románem. Balím se do deky. Srkám kafe. Mrznou mi konečky prstů. Píšu. V deset ráno odpaluju poslední větu. 153 stránek. Měsíc byl přesně akorát. Teď už zbývá jenom maličkost. Přepsat to celé na počítači, přepsat to celé a vydat. Bylo tu hezky.

<

STŘEDA Někdy fakt stačí si říct. Pámbů mi obratem seslal tvůrčí krizi. Karmicky to oceňuju, ale je to opruz. Nálada mizerná od rána. Špatně jsem spala, kuna prudila. Svítí sluníčko, ale vichr mi rve papíry ze ČiliChili | 08 | 2010 cilicili.cz | facebook.com/cilichili

21


2010 | 08 | Čilichili: Afrika