Issuu on Google+

Z radosti vylezu na třešeň. Výstup do koruny vyžaduje synchronizované zapojení tricepsu, stehenních svalů a rázný výmyk trupem. Fíha! Mám to tam i po dvaceti letech! STŘEDA Ptáci halekají, mraky se trhají, došel mi chleba. Vyrážím do konzumu. V dobách mého dětství platilo, že kdo si neobjednal pečivo dopředu, nejedl. „Dneska nedovezli ani těch pět rohlíků navíc,“ potvrzuje provozovatelka paní Paříková, že v životě je spoleh nejenom na smrt. Hledám alternativu. Sortiment byl retro už tenkrát. Jede se na kusovky. Želé na vlasy (1 ks), Tak jí dejte ty mý olej stolní (1 ks), osamělý, zahořklý citron. V lednici neidentifikovatelný čtyři housky... polotuhý kvádr, kterým může být  taveňák, ale i mýdlo. Poslední balíček kafe exspiroval 15. března, pravděpodobně 1939. „To si neberte. To tu mám, jen abych tu něco měla,“ informuje mě paní Paříková. Potravinovou soběstačnost vesnice jsem přecenila. Jedině masný pult přetéká zbožím. Jsem vegetariánka. S neskrývaným zájmem mě pozorují dvě babičky a děda. Sedí u výlohy na plastikových židlích, pojímajíce krám jako klubovnu. „Tak jí dejte ty mý čtyři TÝDEN 1: PONDĚLÍ housky,“ kývne jedna stařenka mým směrem. Vyvedená Budím se v půl čtvrté odpoledne. Prachové duchny, z konceptu se ptám, jestli bude mít dost sama. „Co by víkendový dojezd, ataka čerstvého vzduchu??? neměla, bere si půlku chleba,“ přebírá slovo její kamaNeteče voda. Ošplíchnutá citronovou matonkou rádka. Děkuju a na pátek objednávám rohlíky, 2 ks. se jdu přeptat k sousedům. Před hospodou prasklo Večer do stroje Continental Wanderer-Werke potrubí, dneska už to nespraví, paní Tomíčková a. g. Chemnitz, Panská 14, od této chvíle „Zbyňka“, na mě zvonila čtyřikrát. Získávám šestilitrový hrnec zakládám první list papíru. Překvapuje mě, že nemá na vaření a kýbl vody zpod okapu k tomu. Od včezásobník jako kopírka a každý list papíru se musí rejška prší. Romantika venkova to fakt nabíjí ostře. navíjet zvlášť. Na nápad psát na psacím stroji mě přivedli básníci Láďa Puršl a Charles Bukowski. Delete a Ctrl + C a Ctrl + P totiž nejsou vaši kámoši, ale dvojití ÚTERÝ agenti. Nutí vás – mě rozhodně – obracet čtyřikrát V půl desáté mě z postele žene vodopád tříštící se každou větu, osmkrát každé slovo, protože „se to dá o dlaždičky. Sakra! Kohoutek v předsíni se skutečně vždycky vrátit“. Na počítači bych psala knížku o předutahuje opačně. Aspoň že pustili vodu. Furt prší. pokládaných 200 stranách do přespříštích Velikonoc. Otevírám okno do deště. Vrbičky, hrušně, za stodoPuršl a Bukowski tvrdí, že na stroji to odsejpá. Mají lou les a přímo naproti nová dvojitá zářivě bílá garáž recht. Tý bláho! Za dvě hodiny vychrlím pět stránek. Tomíčkových. Ale je tu hezky! Mlátím do kláves. Připadám si jako kulometčík. Pod fotografií pradědy a prababičky, kteří tady bydleli před osmdesáti lety a vedli koloniál, parkuje psací stroj z roku 1914, exkluzivní zápůjčka ČTVRTEK kamaráda Zbyňka. Taky zpíval u kytary. Než stroji Všechno přepisuju. Beru to pozitivně. Text mi sám poprvé hrábnu do klapek, potřebuju pro „V posteli“ říká, kam chce, což dokazuje, že žije. Déšť mě honí dořešit pár marginálií. Počet postav, sled scén, jak celý den z romantického stanoviště uprostřed to skončí a podobně. Vyčíhnu si pauzu mezi dvěma sedmikrásek pod chlív jako nadmutou kozu. Bytelný přeháňkami a na dvorek střelhbitě nanosím deku, Zbyněk se pronese, a tak rozbíjím alternativní praskicák, pastelky a svačinu. Ve vizuálním věku funguju coviště na zápraží. Blahosklonně kynu sousedům, vizuálně. Barevné na barevném to nabralo kontury. kteří nakukují přes plot, kdo to klape.

>

ČiliChili | 08 | 2010 cilicili.cz | facebook.com/cilichili

17


2010 | 08 | Čilichili: Afrika