Issuu on Google+

Na výzvědách

Pražanda na hnoji Kdekdo sní o tom, že se uchýlí do tvůrčího ústraní a napíše geniální knihu. Šla jsem do toho. Na měsíc jsem utekla z Prahy a zakopala se na chalupě svého dětství v Českém ráji, v obci Sezemice, na půl cesty mezi ničím a ničím. Dá se to přežít? Text: Tereza Šimůnková Foto: Michael Kratochvíl

PRAHA: PŘEDMLUVA Doporučená výbava na měsíc ve vsi se stovkou stálých obyvatel je nasnadě. Balím bikiny, troje sandálky pastelových barev a minišatičky, které říkají: „To mojito si dám ještě jednou.“ Po lítém vnitřním boji vyřazuju obuv s podpatky a místo kabelky beru batoh. V něm se bude půlka chleba, dvacet deka eidamu a toaletní papír z konzumu paní Paříkové (otevřeno čtyři hodiny třikrát týdně) přece jen líp nosit. Ponožkami obkládám laptop. Znám své limity, měsíc offline je hluboce překračuje. Itunes hlásí 38 a půl dne hudby. Na chalupě budu sama. Vím, že se brzo budu těšit i na lidský hlas z obecního rozhlasu. Neberu beletrii. Ještě aby mi z díla podvědomě vylezl Márquez, Oz nebo nedejbože Nabokov! SEZEMICE: VÍKEND 1 Přírodní národy, když jim jde o něco zásadního, provádějí rituální obřady. Přesunem na ves si přijdu už taky hodně přírodní. Mimoto je „literární iniciace“ jediná šance, jak vytáhnout své známé, kavárenské povaleče, z města. Když se do sezemické hospody nahrne desítka od pohledu Pražáků v čele s pankáčem v motorkářské bundě, je slyšet pěnit Svijany. Co jsme doopravdy zač, odhalí táborák. Intoši s nadšením opékají špekáčky a zpívají pecky z „Já, písničky“. Úroveň jsme udrželi, Stánky nepadly. Po odjezdu přátel osiřím. Jack Kerouac napsal „Na cestě“ za tři týdny. Podle některých je to vidět. Proti Jackovi mám ještě týden fóra. Román se bude jmenovat „V posteli“. Zítra vstávám v sedm a ruče se pustím do díla.

16


2010 | 08 | Čilichili: Afrika