Issuu on Google+

Na co hraje elektronický padový bubeník? Elektronický padový bubeník je nástroj a hraju na něj já. Funguje stejně jako elektronické varhany nebo klavír, jenom dělá místo zvuků kláves perkuse. Výhoda je, že si libovolně nastavíte sílu úderu, takže můžete hrát i s malou sílou v ruce. Takže v Tap Tapu hrajete jen na elektrické bubny? Ne, hrajeme i na akustické rytmické nástroje, jako jsou bonga, konga a tamburíny. Vycházíme z toho, že ne každý má sluch, ale většina lidí je schopna aspoň nějakým způsobem sledovat rytmus. A pro ty, kterým to ještě dělá problémy, máme speciální systém mávání. Co všechno vám vaše fyzické omezení neumožní? Dovolím si drze tvrdit, že omezení neexistuje. Záleží jen na míře kreativity. S tím, že cesta může být dlouhá. Na zkouškách pracujeme v atmosféře mírného pozitivního stresu. Já hraju florbal na elektrických vozících a nedávno jsme dostali novou trenérku. Je trochu ostřejší než ta předtím a některé hráče a hráčky vyvádí z míry. Mě zocelil Tap Tap. Už jste někoho z kapely vyhodili? Vyhazujeme minimálně, a když, ne kvůli hudbě. Základní kvalifikací je soustavný a trvalý zájem a schopnost docházet dvakrát týdně na zkoušky. Velká část členů se ještě ve volném čase zlepšuje na kurzech. Jenomže ne každý tyhle nároky zvládne. Na handicapované není zvykem klást vůbec nějaké nároky. Existuje tu sice snaha vytvářet pracovní místa, jenomže přinejlepším vrátných. V chráněných dílnách je tlak na výkon minimální a práce umělá už úplně. Chceme, aby nás všichni brali jako profesionály, ne jako kapelu z Jedličkova ústavu.

Chybí vám v obsazení nějaký nástroj? Zatím jsme nikoho nepřiměli, aby se naučil hrát třeba na didgeridoo. Ale kdyby za námi někdo přišel, že se to chce vážně naučit, seženeme mu lektora a za rok dva může hrát s náma. Spolupracujeme se vzdělávacím centrem Studeo, které rozvíjí u handicapovaných lidí dovednosti v oborech, které je zajímají. Třeba mořeplavba by byl asi trochu problém, ale když je to reálné, člověka vyškolíme. Na trhu práce totiž není dost kvalifikovaných handicapovaných. Spousta z nich prošla specializovanými vzdělávacími zařízeními, jako je Jedličkův ústav. Ten poskytuje standardní a poměrně solidní vzdělání, ale koneckonců i o zdravých lidech platí, že jenom škola vás málokdy donutí dostat ze sebe to nejlepší. U handicapovaných navíc funguje určitá zbytečná shovívavost, která je na překážku. Ono mu to nejde, nebudeme ho trápit. Vy jste chodil na střední školu taky do Jedličkova ústavu? Ano, kromě maturitního ročníku, který jsem absolvoval na Jižním Městě. Škola byla bezbariérová a já jsem se – hm – integroval. Měl jste před maturitou, třída byla sehraná, vy na vozíku, to šlo bez problémů? Bylo to v pohodě, i když extrémní kamarádství neprobíhalo. Ale možná to bylo konkrétní třídou. Ten kritický věk, kdy by mě to mohlo zasáhnout, že se se mnou nikdo tolik nebaví, už jsem měl za sebou. Často panuje názor, že handicapovaný rovná se mentální problém. Já osobně jsem tak výřečnej, že veškeré pochybnosti o svém duševním zdraví vyvrátím. A že někdo neví, jak pomoct postiženýmu... Já taky nevím, jak se hřebelcuje kůň. Až na to, že ten kůň vás může nakopnout, když to děláte špatně. Problém je spíš v přístupu. Často se stává, že někam přijde handicapovaný se svým asistentem a všichni se baví jenom s asistentem, vás přehlížejí jak krajinu. Nebo sklony tykat... Ale většinou stačí být asertivní.

65


2010 | 07 | Čilichili: Dovolená jako peklo