Page 50

Letem světem

komunity řeka Ibar. Dá se přes ni přejít po fungl novém mostě, ale opravdu jen na vlastní nebezpečí. Most je také skoro pořád prázdný. Na albánském břehu hlídkují ozbrojenci, na střechách domů mají dokonce vybudovaná kulometná hnízda. Už jen trochu detailnější prohlídkou města se člověk dostane do dětské hádanky: Poznej co nejvíc rozdílů. Pár jich tu opravdu je. Na albánské straně stojí několik výstavních mešit, platí zde euro, dvouhlavá orlice kouká i z rudých svatebních šatů v jednom z kšeftů, stěny domů zdobí několik nápisů „Srbové, jděte do prdele“ a památník je věnován obětem srbských teroristů. Protějšímu břehu vévodí výstavní pravoslavný kostel, bez dinárů nenakoupíte, všude jsou znaky Srbska a po zdech ujištění, že pomoc nepřijde od fašistů z Evropské unie, ale z Ruska. Mramorový sloup upomíná na oběti albánských vrahů. „Spáchali už úplně všechno. Od znásilnění přes vraždy a únosy až k ničení hrobů. Jsou to monstra,“ říká předseda místní pobočky Srbské národní rady Jovic Nebojša v kavárně na nábřeží a nenávistně loupne pohledem na druhý břeh. Je neúprosný a odhodlaný. „Chtěli provést genocidu a jejich politika je pořád agresivní. Žijí ve virtuálním světě,“ pronáší zase starosta Bajram Rexhepi na radnici na adresu Srbů. Obyčejní lidé už politiku řeší méně, ale do jámy lvové, tedy na nepřátelskou stranu řeky, ani nepáchnou. V albánské části je nespočet honosných mešit. Do daleka svítí jejich bílé minarety. Když ale návštěvník zabrousí do zapadlých uliček města, uvidí i to, co zbylo z křesťanských stánků Páně. Trosky. V jedné zahradě pořád stojí pravoslavný chrám. Je zavřený a notně pošramocený. Ve stěně nad vchodem jsou vidět škvíry po kulkách. Několikrát obejdu jeho zdevastované stěny. Vyobrazené reliéfy postav, které ortodoxní muslimové kvůli zákazu zobrazování lidského těla všude jinde seškrabují ze zdí, zůstaly kupodivu zachovány. Za chrámem spatřím kukaň, kde chrápe strážník s kulometem na kolenou. Když mu jemně poklepu na rameno, vyskočí, jako by ho štípla do zadku štěnice, a chce zamířit. Když zjistí, že je všude klid a mír, sklopí hlaveň. „Foto ne,“ vyklouzne z něj po chvíli. Pozdě, fotky už mám. MEZI CEDULEMI Míříme na jih. Výpadovky z větších měst jsou obestavěné nákupními centry a luxusními sídly významných firem. O kousek dál sbírají ženy na polích kukuřici a hospodáři s mezky svážejí dříví na podpal. Lesk a bída dnešního Kosova? Ne! Na ty narážíme až později v pohoří planina Šar. Cedule s dvojjazyčnými albánsko-srbskými jmény vesnic neomylně ukazují,

50

To je dost, žes je taky vyvez!

kdo tu bydlí a kdo je v nich pánem. Jedno nebo druhé označení je vždy zasprejované. Není divu, že opodál stojí značky s povolenou rychlosti pro tanky. Horské soutěsky střídají vodopády v lesích nebo rozkvetlé louky. Krajina planiny Šar sama navádí řidiče do půvabného městečka Prizrenu. Právě v něm bydlí životopisec největší balkánské ikony. „Byla národností Albánka, ale narodila se ještě v dobách Osmanské říše ve Skopje. Většinu života prožila v Indii a má i občanství USA,“ popisuje kněz Don Lush Gjergji mezikontinentální rozměr Matky Terezy, která sice ráda mlsala čokoládu, ale pověst světice jí to nekazí. Z páterova domu vyjdeme před zachovalý kostel a odnaproti na nás vykoukne důstojný minaret mešity. Prizren působí skoro po všech stránkách jako městečko z jiné, lepší reality. Výstavní podhorské domky se tyčí po obou stranách bystřiny. Z kopce na ně shlíží starodávná pevnost. Po kolonádě korzují chlapci s děvčaty v rozhalenkách, jako by netušili, že by měli mít tváře zkřivené nenávistí. Čím víc bude přibývat běžných starostí a radostí, tím méně snad budou krvavé vzpomínky strašit. Ale bude to ještě trvat.

Orientovat se můžete podle vlajek f

Čilichili | 07 | 2010 cilichili.cz | facebook.com/cilichili

2010 | 07 | Čilichili: Dovolená jako peklo  

To slovo zní hezky, ale po létě je u psychologů natřískáno.

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you