Issuu on Google+

Císařský arcivévoda a možný dědic devíti království Georg Habsburg (v modrém kabátku) a rodina Czerninů před rodinnou kaplí v kostele Nanebevzetí Panny Marie

Budoucí císař prý uměl skvěle česky, takže v kraji naprosto zdomácněl; jezdil po Brandýse na kole a kamarádil se s místními. Což neměl dělat, protože když se pak stal císařem, nejméně deset měšťanských dcerek mu připisovalo otcovství svých dětí. „No považte – a on byl přitom ženatý a mezi Brandýsáky se říká, že na ‚to‘ ani nebyl…,“ rozhořčuje se paní průvodkyně. Jak tak sešpulí rty, uvědomím si, že i ona má v sobě něco habsburského… SANIŤÁK HRABĚ Zatímco se s paní průvodkyní bavíme o sexuálním životě blahoslavence, průvod se dostal před barokní kostel, v němž se chystá slavnostní mše. Zdravím se s Martinem Petiškou, autorem každoročního Almanachu české šlechty, který mě představuje svým známým: rakouskému velvyslanci hraběti Trauttmansdorffovi a majiteli reklamky hraběti Czerninovi. Čtyřicetiletého Děpolda Czernina doprovází manželka Štěpánka a čtyři děti, přičemž další je, jak vidno, na cestě. „Já jsem taky nebyl jedináček,“ prozrazuje hrabě. „Jsem z pěti dětí a narodil jsem se těsně potom, co se moji rodiče po roce 1968 vrátili ze Švýcarska. Strávili tam jen pár měsíců, uvědomili si totiž, že po jejich odchodu by už z Czerninů nezbyla v Čechách ani noha.“

20

Poznamenávám, že narodit se za normalizace jako Czernin asi nebyla zrovna výhra. „No, a maminka byla navíc za svobodna Lobkowiczová,“ usmívá se hrabě. „Vyrůstal jsem na vesnici. Tatínek tam dělal postupně zedníka, klempíře a nakonec saniťáka – a protože se znal s paní scenáristkou Jelínkovou, dostal se až do filmu Zapomenuté světlo, kde ho představuje pan Kinský. Tatínkovi se v celé vesnici říkalo pane Hrabě, což se nakonec tak vžilo, že si všichni mysleli, že je to příjmení. Byl hodně oblíbený. Jednou za ním přišel místní esenbák a povídá: ‘Pane Hrabě, co byste tomu řek, kdybych z vás udělal pomocnou stráž VB?‘ Tak tatínek musel s pravdou ven. Prozradil mu, že hrabě není jeho příjmení, ale titul. Jediný, kdo to věděl dobře, byl ředitel naší školy. Ten si totiž občas sezval rodiče, kteří dali děti do náboženství, aby to nedělali. Jednou se ho na téhle schůzce ptali: ‚Soudruhu řediteli, a proč tu nejsou taky Czerninovi?‘ ‚To by bylo zbytečný,‘ řekl suše ředitel. Věděl, že zatímco jiní mají na stěně Husa, my máme papeže. U nás se prostě Hus nenosil, takže ani ty háčky a čárky, které v češtině zavedl, jsme si do příjmení nedali,“ směje se upřímně Czernin.


2010 | 07 | Čilichili: Dovolená jako peklo