Issuu on Google+

Pokec Jak vypadá skladatelské soužití v jednom bytě? Máte třeba dva klavíry? Klavír ani nepotřebujeme, máme klávesy. Když si někdo z nás potřebuje poslechnout skladbu, kterou zrovna píše, může si ji přehrát do sluchátek. Jinak máme každý svůj pracovní stůl a píšeme v tichosti – oba jsme při práci rádi úplně sami. Co se ve vás odehrává, když píšete? Když mě něco napadne, mám v sobě až agresi, která potřebuje jít ven. Je to něco tak silného, že to cítím fyzicky. Jste nervózní? Nesnáším, když píšu a někdo je vedle mě. Nemám ráda jakékoli vyrušování, byť třeba milé, když mi chce někdo přinést čaj. Je to strašný tlak. Sednu a rychle ze sebe zkusím tu emoci dostat, protože jinak by mi praskla hlava. V březnu se vám narodil syn. Pouštěla jste mu hudbu v těhotenství? Když byl v břiše, často jsem mu zpívala. Lidovky? Spíš jsem improvizovala. Na slova, že ho mám ráda, že se na něj těším – aby věděl, že se může v klidu narodit. I v porodnici jste mu zpívala? Zpívala – v závěru těhotenství jsem psala kantátu na motivy Skácela a při té práci jsem už celou dobu myslela na malého. V porodnici jsem mu z ní zpívala melodie, a když jsem mu ji později doma pustila z počítače, vždycky utichl a díval se za zvukem. V soudobé vážné hudbě se bohužel nerodí hvězdy, nikdy na ní nezbohatnete. Tak jaké máte ambice? Dřív jsem ambice mívala, ale bez nich se mi píše líp. Víte, před dvěma lety jsme se přestěhovali do Lysé nad Labem a klid maloměsta ve mně navodil příjemnou atmosféru. Tady už nejsem pořád v kontaktu s umělci, s nimiž bychom vedli vášnivé hádky o tom, co je v hudbě správně nebo ne, jaká skladba koho ohromila a proč někoho naopak vůbec... Tyhle spory mi nechybí.

... některé skladatele vyštracháte teprve po dlouhé době.

protože taková práce dává smysl. Když přijdu, děti mě klidně obejmou – až tak jsou šťastné, že můžou dělat hudbu. A jinak? Opravdu vám není líto, že píšete krásnou hudbu pro pár stovek lidí a lepší už to asi nebude? Neberte následující slova moc vážně, ale spousta skladatelů byla svého času odmítaných a takový Janáček se dodnes hraje mnohem víc ve Francii než v Česku. Ve vážné hudbě to prostě chodí tak, že některé skladatele vyštracháte teprve po dlouhé době. Vy už jste se aspoň uvedla na tom Pražském jaru... Ale masy lidí neoslovím nikdy, to je jasné. No a co? Zvlášť umělci by takhle ani neměli přemýšlet. Když přijdou po koncertě čtyři lidé a řeknou, že se mnou hudbu procítili, tak upřímně odpovím, že jsem v to ani nedoufala, protože jsem sebekritik a ovace neočekávám. Mě vlastně pokaždé překvapí, když za mnou lidé přijdou...

Ani malé ambice nemáte? Samozřejmě, že budu ráda, když si hudbou budu moct vydělávat. Předpokládám, že vždycky můžete být učitelkou. Jasně. Anebo dělat hudební terapii. Pracovala jsem ve škole pro zrakově postižené, kde nejde o profesionální hudbu, ale děti mi vracely námahu nadšením. Po mateřské bych se tam ráda vrátila,

46

Čilichili | 06 | 2010 cilichili.cz | facebook.com/cilichili


2010 | 06 | Čilichili: Padlí bohové