Page 45

Pokec ... tak jsem se celou dobu na konzervatoři i AMU vyhýbala veškerým vztahům s muzikanty.

To si takhle pamatujete všechno? Jenom hudbu, v ostatních oborech mám paměť spíš chabou, založenou na pocitech. Jenom v té hudbě mám mozek vytrénovaný – na konzervatoři se stávalo, že třeba při výuce harmonie všichni potřebovali vidět noty, aby poznali, jak jdou harmonické funkce za sebou, ale já do nich koukat nepotřebovala. Daleko větší problém mi dělalo, když jsem je dostala a neslyšela naopak hudbu. Dodnes to tak máte? Už ne. Na hudebních školách jsem přece jen musela pročíst kdejakou partituru.

Třeba co? Dodnes mě baví třeba Madonna, u které je efekt silnější než hudba. Ale česká muzika, která jede v rádiích, ta mě moc nebaví – je taková placatá, neinvenční... Jako by se všichni báli, že budou vybočovat. Jak jste se dostala ze Slezska do Čech? Všichni mí spolužáci jsou už v Praze nebo okolí, chtěli se někam pohnout. Já se z Orlové dostala dost legračně. Mamka správně říkala, že tam chcípl pes, a můj nevlastní otec se jednou v pátek vrátil ze služební cesty s tím, že prý se osidluje Ralsko, což byl dřív vojenský prostor. A mamka se nadchla – je trochu šílenec, tak jsme se na druhý den ráno sebrali a jeli. Kolem poledne jsme se ocitli ve městě jménem Mimoň, a tam se konala svatba, na které náhodou obědvala i starostka. Mamka ji oslovila a za půl hodiny se vrátila s tím, že se stěhujeme do Mimoně. V Mimoni pes nechcípl? Ne. Tam jsem v patnácti konečně viděla třeba takovou hloupost, jako je pořádné náměstí, protože v Orlové se říkalo náměstí ploše mezi paneláky. Kdy vás napadlo, že byste se hudbou mohla živit? Zamilovala jsem se do kluka, který chtěl jít po gymnáziu na studium dirigování, což mě překvapilo – vůbec jsem nevěděla, že se něco takového studovat dá. Nadchla jsem se, že tam chci taky, a šla jsem dělat zkoušky na konzervatoř. Napsala jsem tehdy dvě skladbičky k přijímacím zkouškám... ... počkejte, to pro vás bylo jednoduché? Pro mě nikdy nebyl problém něco vymyslet, spíš mi pak dělalo potíže zapsat to do notového papíru. Jak to? Vždycky jsem dobře slyšela – šla jsem třeba z klavíru, kde mi učitelka přehrála novou skladbu, kterou mám cvičit, a já si ji rovnou zapamatovala. Doma jsem pak nemusela čučet do not. Čilichili | 06 | 2010 cilichili.cz | facebook.com/cilichili

Dá se vůbec vážnou hudbou slušně uživit? Řeknu vám, jak to dělám já anebo můj muž, který je taky skladatel. Většinou máme stálý příjem z toho, že učíme – třeba skladbu anebo na nějaký nástroj... Další příjmy jsou přímo ze psaní – když máte štěstí, dostanete za skladby zaplaceno od interpretů. Ale jinak si skladatelé můžou nejlíp vydělat aranžemi. Co to znamená? Může jít o jakoukoli hudbu, klidně o populární. Zpěvák nebo kapela chce mít své písničky třeba s orchestrem, tak vám dá nahrávku, a vy ji rozepíšete. Pro koho jste dělala aranže vy? Napůl s mužem třeba pro Nezmary. Je běžné, že si skladatelka vezme za muže skladatele? Je to naprosto výjimečné. Sama jsem dlouho říkala, že bych do takového vztahu v životě nešla, a tak jsem se celou dobu na konzervatoři i AMU vyhýbala veškerým vztahům s muzikanty. Čeho jste se bála? Hlavně jsem se chtěla vyhnout tomu, že bychom byli s partnerem stejně zaměření, a tím pádem pak žili jenom hudbou. Tak proč jste si nakonec skladatele vzala? Odříkaného chleba největší krajíc. S Lukášem jsme byli spolužáci, chodili po hospodách a řešili hudbu. Brala jsem ho jako kamaráda a nenapadalo by mě, že si ho vezmu – zvláštní řízení osudu. Nakonec jsme zjistili, že to jde, že ačkoli jsme oba skladatelé, tak v hudbě jsme každý úplně jiný a nijak se neovlivňujeme. A hlavně si nepovídáme zdaleka jenom o hudbě – můj muž toho stíhá víc. Nedávno třeba začal s politikou, je to typ, kterému záleží i na jiných věcech.

45

2010 | 06 | Čilichili: Padlí bohové  

Jsou fotbalisté normální?

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you