Issuu on Google+

Na výzvědách

Breberky

Hadi jsou prostě třída a není divu, že maj�� v tělocvičně vyhrazené prominentní místo na vyvýšeném podiu. A tam se dějí věci.

Podobných scének se tu odehrávají desítky, v kulisách nekonečných hromad skleněných a plastových vězení plných ještěrek, hadů, želv, stonožek a všemožného hmyzu, proložených čas od času nervózním pištěním bílých myší na pokraji nervového zhroucení. ČERVI A VKUS Když obcházíme tělocvičnu podruhé, začínají se z davu návštěvníků vyčleňovat různé skupiny. Nejpočetnější jsou samozřejmě teraristé, kteří si přijeli pokecat s kolegy, nakoupit nějaké ty šváby a myši na krmení a omrknout, kde je co nového. Jsou sice v početní převaze, ale zdaleka nejsou nejzajímavější. Jejich recitování latinských přírodopisných názvů není nic proti magické přitažlivosti záhadných postav, které se plíží výstavním labyrintem a zajímají se výhradně o ty nejohavnější mrchy, které se tu dají najít.

20

Jeden takový klučina stojí u stolku opodál. Má asi dva metry, padesát kilo, černou hřívu vlasů a dlouhými prsty se stříbrnými prsteny se dloube v krabici s naprosto nechutně vyhlížejícími stonožkami. Jelikož nejeví ochotu se se mnou bavit, počkám, až odejde, a ptám se paní za stolkem, kdo od ní ty štětinaté klobásy kupuje a proč. „Já vám ani nevím,“ krčí rameny. „Asi se jim to líbí, ne?“ Když zapochybuji, že se někomu může líbit dvaceticentimetrový oslizle se lesknoucí červ s kusadly, tak filozoficky prohlásí: „On co člověk, to jinej vkus. Já když ráno vstanu a podívám se do zrcadla, tak se taky divím, že si mě můj starej mohl vzít.“ Proti čemuž se nedá argumentovat, takže se sebereme a jdeme se podívat na hady.


2010 | 06 | Čilichili: Padlí bohové