Issuu on Google+

Já taky viděl světlo na konci tunelu...

Příští stanice Muzeum podobných knih desítky, fenoménu se chytli náboženští blouznivci, zdivočelí hlasatelé new age a další čeládka, která na něm dobře vydělávala. Sám profesor Moody se ve své poslední knize Kdo se směje naposled z roku 1999 od celého humbuku pokusil distancovat. Ke zděšení všech následovníků prohlásil, že vize ve stavech blízké smrti nejsou žádným důkazem života po životě. Jelikož ale zároveň provozoval podivnou instituci se jménem Památeční divadlo mysli dr. Johna Deed, ve které lidé zírají do zrcadel a komunikují s mrtvými, nikdo ho nebral moc vážně. Takže to nakonec musel říct někdo jiný.

Čilichili | 06 | 2010 www.tunely.cz

RÁJ MEZI UŠIMA „Zážitky blízké smrti jsou snadno vysvětlitelné fungováním našeho mozku a ani v nejmenším nedokazují existenci života po smrti.“ Tahle věta v porovnání se světlem v tunelu nezní moc sexy. Jenže když ji vysloví profesor psychologie, který celou svou kariéru věnoval zkoumání vědomých a nevědomých stavů mozku, člověka to nutí k zamyšlení. Psycholog Berry Bayerstein je šťoura, který se věnuje vyvracení zakořeněných mýtů. O posmrtných zážitcích má jasno. „Lidi v nich nenahlížejí do ráje. Jsou to jen komplexní halucinace,“ popisuje je. Takže co se to s námi děje? Klepeme na nebeskou bránu, nebo na svou lebku zevnitř? Tvrzení proti tvrzení, řeknete si. No, ne tak docela. Na rozdíl od Moodyho následovníků mají jeho odpůrci něco víc než svědectví lidí, kteří utekli zubaté z lopaty. Asi nejvýrazněji se o vysvětlení fenoménu zážitků blízké smrti zasadil dr. James Whinnery. Při svém působení v armádním výzkumném středisku se mimo jiné zabýval zkoumáním lidského organismu vystaveného extrémním podmínkám v bojových situacích. Během 80. a 90. let se v sedadle jeho pověstné obří centrifugy vystřídalo na 1200 pilotů, rotovali v ní kolem dokola a jejich tělo bylo vystaveno přetížení až 9 G. Během pokusů Whinnery zjistil, že při dosažení určité hranice přetížení piloti ztráceli vědomí kvůli masivnímu odlivu krve z mozku. Jelikož byli napojeni na monitorovací přístroje, byl si lékařský tým jistý, že se rozhodně nenacházeli těsně před smrtí. Po probuzení ovšem piloti popisovali

stavy, které zněly povědomě: pocity vznášení, opouštění těla, vize tunelu se světlem, euforie, halucinace, mimosmyslová komunikace se členy rodiny… prostě všechen ten humbuk, na kterém si hledači ráje a posmrtných životů postavili živobytí. Dr. Whinnery se jako správný psychonaut do centrifugy posadil taky a zážitky prožil na vlastní kůži. Shrnul je ve vědecké práci, jejíž závěr se dá ve stručnosti shrnout ve smyslu: mozek reaguje na extrémní situace navozením euforického stavu. Což koneckonců není špatná vyhlídka. TAKŽE? Podle tvrzení Berryho Bayersteina, Jamese Whinneryho a řady dalších mozkozpytů jsou všechny náboženské prožitky ve „stavu blízké smrti“ racionálně vysvětlitelné jako reakce mozku, který se připravuje na přechod do stavu offline. Laicky řečeno – při přerušení krevního oběhu a přívodu kyslíku se tenhle zázračný orgán začne chovat divně a vyšle naše vědomí na podivuhodný trip. Určitě mezi námi je a bude spousta lidí, kteří v něm budou nacházet pánaboha, reinkarnace a další zákmity naděje, ale tak už to v podobných případech chodí. Jestli budete věřit profesoru Moodymu, nebo profesorovi Bayersteinovi, je čistě jen na vás. Když se ale dokážeme vrátit z prahu věčnosti, neměl by návrat do reality dát zase až takovou práci.

17


2010 | 06 | Čilichili: Padlí bohové