letem světem
CO STOJÍ ZA VIDĚNÍ ůj osud lína je m Trampo
Modrá laguna Nachází se kousek od letiště v Keflavíku. Prohlubeň v lávovém poli, která vytváří přírodní bazén s teploučkou akvamarínovou vodou. Okolo stojí sprchy, převlékárny, odpočívárny, restaurace, prostě veškerý komfort, čemuž odpovídá i mastné vstupné. Nicméně za oddechnutí a nabrání nových sil to stojí. Geotermální voda má navíc blahodárné účinky na léčbu kožních nemocí.
Samotný lov není vůbec lehký. Musíte na to mít švih a rychlost, jinak si nevyděláte ani na sladkou vodu, která je tady dost vzácná. Vnitrozemím se posunuju po vlastních. Na auto narazím jen ztěžka, takže šlapu. Po deseti hodinách se začne stmívat a z další osady jsou vidět jen světla v dáli. Jen co noha mine nohu, postupuju dál, ale světla jako by se přede mnou vzdalovala. Vysílením házím hystericky batoh do škarpy, ale v tu chvíli se na potemnělé obloze jako znamení rozsvítí polární záře. Pokračuju a nakonec dorazím do cíle. Mimo sezonu jsou u areálu Geysiru skoro všechny hostely zavřené, ale v jednom se slitují. Geysir patří k světoznámým atrakcím. Smrdí to tady sírou a na několika místech země stále ejakuluje. Největší pozornost přitahuje aktivita gejzíru Strokkur, který ve zhruba osmiminutových intervalech prská někdy až do výšky pětadvaceti metrů. Nedaleko se nachází další podívaná. Vodopád Gullfoss na řece Hvítá. Masy vody padají do hlubin a po stranách se vytváří ledová krusta. Tuhle krásu chtěli kdysi zregulovat elektrárnou, ale jedna žena proti tomu tak dlouho protestovala a sepisovala petice, až zahraniční investoři odešli s nepořízenou. Na bojovnou ekoložku upozorňuje pamětní deska.
52
Putování uzavírám v parlamentu. Ale tady nejsou žádní politici. Tenhle parlament má přírodní kouzlo a rezonuje v něm ozvěna dávných časů. V Tingvelliru neboli na sněmovních pláních se náčelníci radili už kolem roku 930, takže jde o nejstarší parlament na světě. Alting čili rada starších se skládala z šestatřiceti mužů, co společně přijímali zákony, volili si vůdce a řešili spory. Místo připomíná průrvu ve skále. Aby ne, když jde v podstatě o rozcapenou zadnici celého světa. Stýkají se zde totiž evropský a americký geologický masiv. Mezi jejich hrozivými konci procházím až ke skále zákonů. Právě zde v roce 1944 Islanďané vyhlásili nezávislost své země a vztyčili vlajku. Ve větru se zástava plácá dodnes, občas plihne mezi kapkami deště. Symbolicky pod ní končím vlastní ságu o tom, jak se hraje kličkovaná mezi ohněm a ledem.
Vatnajökull Největší evropský ledovec, jejž na jihovýchodě ostrova obtáčí hlavní silnice, která jinak vede okolo celého Islandu. V místech, kde jazyky ledovce olizují moře, lze spatřit krásné zrcadlové výjevy. Prostě ledová krajina vytesaná sochařem přílivem. Za zkoušku stojí i výprava místním obojživelníkem. Na suchu vypadá jako obrněný transportér, ve vodě jako výletní loďka.
Počkejte, až se naučim lítat Glaumbauer Stará farma z 18. století je v současnosti muzeem pod širým nebem. Jde o nízkou stavbu skládající se z několika místností skrytých pod zatravněnými střechami. Drny trávy byly totiž vždy dobrým stavebním a izolačním materiálem. Některé místnosti jsou vybavené postaru, jiné se o patinu starých časů jenom snaží. Na Islandu se v podobných bunkrech žilo ještě do počátku 20. století.