Nezdrhejte, prostřílejte se
REPORTÁŽ
Tihle všichni mě předběhli
maluju, stejně si ale většinu vybryndám na tričko. Nevadí, však se nic neděje. O kilometr dál už je ale ouvej. Pomalu se posunujeme po Rohanském nábřeží, sluníčko svítí jako blázen, začíná mi být horko a ztrácím dech. Za běhu sundavám dlouhé triko a soukám se do toho s krátkými rukávy. Rovnou zapínám i iPod, protože to začíná být zlé. Sedmý kilometr se ne a ne přiblížit, nohy mám těžké, pot mi leje do očí a vůbec je mi zle. Hudba trochu pomáhá, ale i tak chci vlastně jenom zastavit a skončit. Tak to prostě nedám, říkám si. Nakonec se nějak přemluvím. Ještě aspoň kousek, slibuju si. Kolem trati přibývá skandujících diváků, vracíme se do centra. Na Revoluční zpomaluju, ale furt běžím. Na Příkopech pátrám, jestli v davech u trati neuvidím někoho známého. Jenže smůla. Sakra, teď by to fakt bodlo. Přes Václavák ještě přeběhnu, zhluboka nasaju vůni trdel a smažených sýrů a už je tady občerstvení na desátém. Zpomalím do chůze, vypiju vodu, chňapnu po iontovém nápoji, dají mi i pomeranč. Zakousnu se do něj, až mi lepkavá šťáva teče všude po tvářích a s potem mizí za tričkem. Ale kašlu na to. Jsem
úplně na hadry. V tu chvíli mě předbíhá mladá maminka s kočárkem, v pohodě vyklusává, něco šišlá na mrně uvnitř. To už beru jako výsměch osudu. Dál jdu krokem. Totální troska.
selákem předbíhám maminku s kočárkem, pořád v pohodě šišlá na mrně. Poslední kilometry mám hlavu úplně prázdnou, a tak uběhnou neuvěřitelně rychle. Nebo vlastně pomalu, ale nic si z nich nepamatuju. S rozvolněným hadem běžců v klidu překlušu na Smíchov. Tam otočka, 19. kilometr, nikam se nežep nu, jen se snažím běžet, pokud jen trochu můžu. Najednou jsem na mostě Legií a blížím se k Národnímu divadlu ze stejné strany jako ti lehkonozí Keňané před hoR dinou. A pak už běžím k Rudolfi nu. Špalíry povz kolem trati bouřlivě povzbuzují každého, usmívám se z posedních sil, jsem úplně vyřízený, ale před sebou už vidím cílový obt louk, a tak ještě trošičku přidám. V cíli mi ruce vyletí nad hlavu su a je to super, nejzaslouženěj vítězné gesto ženější mé života. A ješmého tě než mi uschne po na čele, ješpot tě než se převléknu do suchého trička, vím, že takhle neb neběžím naposled.
BEZ HLAVY Tímhle způsobem se doplácám až k Náostě Legií proti mně rodnímu divadlu. Po mostě nozí běží černí krásní dlouhonozí atleti. Jenže zatímco oni zahu nou doprava a za minutu žím závod dokončí, já poběžím tva doleva, protože jsem sotva v půlce. Kontroluju si čas. Vida, a, odizatím jsem na trati jen hodivá nu, do konce limitu zbývá řeještě 120 minut. To už přeácce dojdu, říkám si, mazácíky zahazuju prázdný kelíe mek a pomaličku se zase dávám do běhu. Od řekyy nfouká příjemný vítr, slunu ce svítí a já chvilkama jdu aa chvilkama běžím. A nae jednou je to vlastně zase Náš hrdina Jakub docela fajn. Pod Nu-
ČILICHILI 25