âILICHILI
#66 kultura text Alex Röhrich, redakce foto ČTK
knihy
Návod pro začínající spisovatele Gramatické noční můry
Čeština je jazyk krásný, ale složitý. Škola vám pomocí desetiminutovek gramatiku asi lehce znechutila, ale psát jak tatar je ostuda. Zvlášť pokud pokukujete po vavřínu literáta. Máme pro vás pár jednoduchých triků, jak nad nejznámějšími gramatickými záludnostmi vyzrát. Pak už stačí jen trocha talentu a Slavín máte zaručený!
Pouček je spousta, gramatika říká, že dlouhý tvar mně lze použít pouze ve třetím a šestém pádě. Mně se to líbí. O mně se nemluvilo. Pokud ale nechcete u každého mě/mně počítat pády, máme pro vás pomůcku: Pokuste se místo mě/mně použít starší tvar mne. - Když to jde, patří do věty krátká varianta mě (konečně mne/mě naučili gramatiku). - Když tam mne nesedí, tak dlouhá varianta mně (a mne/mně se to líbí). Není to hračka? Otcovi a matčini synové, otcovy a matčiny dcery K málo oblíbeným pravopisným kapitolám patří přivlastňovací přídavná jména. Pokud pro někoho mluvíme už teď turecky, jsou to takové ty tvary jako Raisovi Zapadlí vlastenci nebo bratrovy polobotky. Nechuť k těmhle tvarům je přitom úplně zbytečná. Tady máme snadnou pomůcku, jak je zmáknout: a) Stačí si vzpomenout, že tahle slova skloňujeme podle vzorů otcův a matčin. Zatímco u vzoru matčin/matčina/matčino žádný problém není, s otci je to složitější, protože i/y se v nich nachází za obojetnou souhláskou v. Když si nejsme jistí, stačí přivlastňovací jméno v mužském rodě nahradit ženským vzorem matčin. Když je v něm tvrdé y, napíšete ho taky do mužského tvaru, když měkké i, tak je měkký i muž. Takže matčini, a proto
Raisovi Zapadlí vlastenci, ale matčiny, takže bratrovy polobotky. A je to. Přísudek se někdy s podmětem neshodne Jestlipak už byly děti dneska venku a byli-li s nimi i rodiče? Tisíckrát prokletá shoda přísudku s podmětem v množném čísle a minulém čase. Proč si to
neusnadníme jako třeba Slováci, kteří mají pro tyto příležitosti prostě jen měkké i, ať se děje, co se děje? Holt jsme prostě fajnovky a musíme za to pykat. Pamatovat byste si měli asi tohle: a) Měkké i se píše vždycky, když je podmět rodu mužského životného (páni, muži, předsedové, soudci pracovali – to jsou vzory). b) Tvrdé y se píše vždycky, když je podmět rodu mužského neživotného (hrady, stroje stály), a vždy, když je rodu ženského (ženy, růže, písně a kosti byly) c) A, na nějž prosím zapomínejme, se píše vždy, když je podmět rodu středního (města, moře, kuřata a stavení byla) S ženským a středním rodem problém není, oboje poznáme snadno. K ženskému rodu patří v množném čísle tvrdé y (ženy byly), ke střednímu rodu a (města byla). Problém přichází u rodu mužského, který se dělí na životný a neživotný. I tady si naštěstí můžeme pomoct zájmenem ten. Když můžeme říct u množného čísla v prvním pádě ti (muži, pánové, předsedové, soudci, sněhuláci...), jde o jméno životné a u slovesa v přísudku píšeme měkké i (páni byli). Když ti říct nemůžeme (ti hrady a ti stroje je blbost), jde o jména neživotná a musíme psát tvrdé y (obchody byly). A když se pojí životné jméno s neživotným nebo třeba s ženským rodem, vyhrává vždycky to životné, ať si je třeba významově úplně bezvýznamné (anglická
královna Alžběta a její sluha Pepík Vomáčka jeli autem). Tenhle příklad jsme si mimochodem vypůjčili z krásné knížky Pavla Eisnera Chrám i tvrz, to kdybyste si chtěli kromě psaní i něco užitečného přečíst. Shoda podmětu s přísudkem není úplně jednoduchá, ale žádná vražda to taky není. Abychom řekli pravdu, je podle nás lepší na chvíli zatnout zuby, naučit se pár pouček a být po zbytek života v pohodě, než psát jako hokejista. Závěrečná desetiminutovka Úkol ( jak jinak) zní: doplňte správný tvar: Pro___( já) za ___( já) si všichni Jungmannov_ dědicové, Nerudov_ dědičky a Tylov__ dítka můžou psát, jak je jim libo. Důležité je jen to, aby si Češi a Moravané uvědomil_ , že jejich pravopisné normy se vyvíjel_ celá staletí a tvary jejich slov se ustálil_ tak, aby vyhovoval_ jak prezidentov_m projevům, tak tomu, když mluví Hrabalov_ lidoví hrdinové. To, jak píšeme, vypovídá mnohé o vás i o __( já). Vyhodnocení: (mě/mne, mě/mne, Jungmannovi, Nerudovy, Tylova, uvědomili, vyvíjely a ustálily, vyhovovaly, prezidentovým, Hrabalovi, mně)
Mě mně nevadí Zájmeno já nám v prvním pádě nedělá žádný problém. Nesnáze začínají při skloňování. Kdy se píše mě a kdy mně, když se to sakryš stejně vyslovuje? A to tu máme ještě archaický tvar mne!