Page 39

letem světem

âILICHILI

#39

„Až přijeli ti pánové z UNESCO…“ [Jerevan: 40°10´s. š. 44°31´v. d.]

Zjevil se vedle mě v kapli, hned vedle prostého oltáře z desátého století. Svíčka v jeho rukou hořela jasně a bezkrevně. „Jsem zdejší správce,“ řekl plynnou ruštinou a zahleděl se mi zkoumavě do očí. „Jestli chcete, povím vám o chrámu víc, než se dozvíte z vašich knih. A… nechci peníze,“ dodal klidně, poté co jsme odcházeli z kaple a on nepatrným pohybem ruky zhasnul masivní svíci pod obrazem shovívavě se usmívající Bohorodice. text Pavel Kachlíř foto Profimedia.cz a autor ilustrace Chrissy Mouncey

Arménský klášter v Haghpatu, který je od roku 1996 zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO, stojí vysoko nad zpola vylidněným hornickým městem Alaverdi, rozříznutým vpůli kaňonem řeky Debed. Město tvoří autobusové nádraží, několik starých domů s padajícími balkóny, houfy vzpřímených šedých paneláků a opuštěné hromady šrotu, které za sovětských časů bývaly továrními halami. Slunce již ten den zapadalo, když mě z Alaverdi až k mlčenlivému klášteru po klikaté, výmoly poseté cestě dlouhé asi deset kilometrů dovezl stařičký autobus. Byl říjen, a to už je na arménských horách zima. „Ubytování? Tak pojďte dovnitř,“ ujala se mě hostinská, z níž se vyklubala místní učitelka vydělávající na turistech, ovšem jen v sezoně, která končí. Pět dolarů za noc? I s jídlem? Dobrá. Ne, suchý záchod na zahradě mi nevadí. Deku navíc beru. Ale – dá se ještě zajít do chrámu? „Běžte až ráno, teď je asi zavřeno,“ říká nejistě paní domácí. Slyšel jsem správně? Zachvěl se jí hlas? Zimou? Nebo se mi to jen zdálo?

Zavřeno nebylo. Takže jsem vstoupil do kaple a obdivoval prostý oltář z desátého století, když se tu zjevil ten muž, jehož svíce nezhasínala ani v největším průvanu. „Haghpat byl založen nejpozději v roce 991.

Největší slávu zažil mezi 10. a 13. stoletím, tehdy tu žila mnišská elita,“ vyprávěl šedovlasý muž v ošoupaných kalhotách. Chvílemi

se zdálo, že spíš vzpomíná. „Pak se na něj trochu pozapomnělo, to víte, Sovětský svaz. Až přijeli ti pánové z UNESCO, aby zde vyfotili každý detail. Pomáhal jsem jim,“ blýsklo se muži v očích. Duch? Když jsme vyšli ven, zálibně pohladil chačkary, charakteristické křížové kameny zdobené složitým ornamentem, které jsou chloubou Arménů. Podle historiků existovaly ještě předtím, než Arméni přijali zkraje 4. století křesťanství – tehdy však oslavovaly jiného boha. Vznikaly jako upomínka významných událostí i coby náhrobní kameny. Muž mluvil a já se propadal časem.

Probral jsem se před hospodou. „Dobře že jdete… na oběd,“ vítala mě paní hostinská. Druhého dne jsem se vypravil do nedalekého kláštera Sanahin, který rovněž učaroval historikům z UNESCO. Zde jsem nenašel letitého průvodce, točil tu jen německý filmový štáb a podupávali dva promrzlí rakouští baťůžkáři s ušankami na hlavách. Když jsem se vrátil do Haghpatu, nedalo mi to – přelezl jsem zídku a jal se tajně zkoumat toho dne zavřený klášter. Čekal jsem to: můj včerejší průvodce spal v jedné z vedlejších kaplí na svém loži jako již staletí. Něčím se po ta léta bavit musí. Jerevan mramorový i panelový Na velkém barevném televizoru stojí velké pozlacené hodiny. Z velkého zlatého rámečku se na svět směje okatá vnučka paní domu. S velkou mašlí ve vlasech. V nevelkém obývacím pokoji na čestných místech polehávají hned tři popelníky. Rozhlížím se po typickém arménském bytě, panelákové dvougarsonce sotva pět minut od náměstí Republiky, pomyslného středu arménské metropole Jerevanu.

2006 | 09 | Čilichili: Malovaný svět  

Komiks, aneb výbušná směs obrazového fantazírování s kapkou textu.

2006 | 09 | Čilichili: Malovaný svět  

Komiks, aneb výbušná směs obrazového fantazírování s kapkou textu.