Page 20

âILICHILI

#20

na výzvědách

Aplaus pro divoké námořníky... aneb Na šňůře se skupinou Divokej Bill „Ty seš redaktor?“ zvou mě v Úvalech muzikanti do dodávky, tak říkám: „Jasně, těším se na víkend,“ ale trošku přeháním. Nejsem osmnáctiletá holka. I když mě hity jako Pocit, Rozárka anebo Znamení v rádiu neurazí, tak si desky Divokýho Billa dobrovolně nepouštím. Jenže: až se z téhle šňůry vrátím, budu mít absťák, že mě nečeká další koncert. A taky mi bude chybět atmosféra party, která nadšeně dělá přesně to, co ji baví. text Goča Komárek foto Michael Kratochvíl

Zatímco my se před polednem scházíme na úvalském náměstí s kapelou, v Českém Krumlově už se čtyři hodiny staví obří pódium. „Tahle šňůra zaměstnává skoro padesát lidí,“ vysvětluje mi kytarista Prochajda. „A jednou tolik brigádníků dodá ještě na místě pořadatel.“ Vynášíme nástroje ze zkušebny, která by se jednou měla změnit v klub s názvem „U Špinavců“, ale jeden nemusí být stavař, aby poznal, že si hospoda na první zákazníky ještě počká. Teď máme jiné cíle: za prvé tu nic nenechat. Prochajda říká: „Jednou si Mára zapomněl činely, tak je musela známá přivézt na koncert do Znojma, což nás vyšlo na čtyřku. Skoro jako taxík.“ Právě bubeník Mára nám před odjezdem dává dýchnout, a hned máme historku – jeden z muzikantů má už po ránu 1,28 promile. Prý po včerejších osmi pivech. „Ale nejmenuj mě v tom článku, kvůli mámě. Klidně napiš, že jsme zakalili po koncertě, ale o tomhle ne.“ „Takže nasedat do dodávky,“ velí nám Bohouš, znalec tvrdé rockové hudby s vizáží Apače. Muzice se věnuje hlavně jako

novinář, ale na této šňůře s Billem má jiné funkce: je řidič, pomáhá technikům a míchá rumy s kolou. Náš směr? Český Krumlov. Dvaatřicátý koncert šňůry, která letos nemá obdoby a při níž chodí na koncert v průměru tři tisíce diváků. Střílí po nás! Kapela jede na jih v několika autech a zrovna v tom našem je podivuhodný zápach. Rádio tiše hraje, všichni kouří, a až na první pumpě zjišťujeme, že byl v koši celý týden nevypitý lahváč. Proto ten smrad. Bohouš vypráví: „Touhle prací se bavím. Už jsem jezdil s mnoha kapelama, a jednou přišel Marek, kterého jsem znal dřív třeba z Arakainu, jestli nechci vozit i Billa. Tak říkám jo, jasně... A jestli jsou kluci divoký? Někdy. Třeba je chci odvézt

po koncertě domů, ale když se do půl čtvrtý nehnou, tak na to kašlu a zleju se s nima. Potom se spí v autě a okolí...“ Jsme v Plané nad Lužnicí a před obchodem s hudebninami přibíráme kapelníka – Vaška. Mrkám na basáka Jurdu, který pije z plechovky pivo: „Nevadí Vencovi, když

před koncertem chlastáte?“ Jurda sebou trhá: „Ale proč? Vůbec do toho nemluví. Už víme, co si můžeme dovolit a že nesmíme hrát ožralý.“ Jurda pokuřuje startku a pozoruje Vaška, který se tváří jako čerstvý otec. Má důvod – přijel si sem pro kombo, ale nakonec koupil nádhernou zlatou kytaru v ceně měsíční dovolené v Thajsku. „Nedalo se odolat. Jasně že na ni dnes budu hrát, to je zvuk! To je jízda!“ Kapela v posledních letech slušně vydělává, a ačkoli pánové zatím nezpychli, své vozové parky už obměnili dost, pročež si cestou povídáme hlavně o motorech. „Tady na tý rovince,“ ukazuje Vašek, „jsem před týdnem jel dost rychle,“ a hned mluví o tolika kilometrech v hodině, že se šofér Bohouš zmůže na jedinou větu: „Až přijde padesát lidí o práci, tak to se Vašek vysekal na motorce.“ Je vedro, ploužíme se v zácpě a někdo z posádky zvyšuje hlas: „Hele, nejsou támhle před náma Karty?“ Význam mi dochází, když dojíždíme jakousi dodávku a Špinavci se vyklánějí z oken: „Kam jedete? Do Krumlova? A co tam budete

2006 | 09 | Čilichili: Malovaný svět  

Komiks, aneb výbušná směs obrazového fantazírování s kapkou textu.

2006 | 09 | Čilichili: Malovaný svět  

Komiks, aneb výbušná směs obrazového fantazírování s kapkou textu.