Issuu on Google+

Růžovka

utíkáme do pelíšků rádia Impuls a supervideodiskoték Jirky Neumanna. Kdepak Stevie Wonder. Správej mejdan je Míša David stokrát stejně a o půlnoci Jede jede mašinka. Znechuceně mávám rukou, že se s paní už nehodlám dál bavit, což ji evidentně naštve a běží si stěžovat někomu na bar. Její podroušená společnice na mě chvíli zírá, pak mě ovane becherovkovým dechem a šeptne: „A Landu byste neměl?“

nehraji osmdesátky, ale Chucka Berryho, Otise Reddinga a poctivé staré r’n’b. Postopadesáté v duchu děkuji géniovi, co sestavoval soundtrack k Hříšnému tanci. Jakmile osoba ženského pohlaví zaslechne I’m a Love Man, okamžitě se převtělí do Bejby, drapne nejbližšího Johnnyho a zapomene na všechno kolem. Jediné, co by jí dokázalo pokazit náladu, by bylo, kdyby taneční orgie nezavršil Dave Clark a Do You Love Me.

POSLEDNÍ PŘÁNÍ

Stejně jako začátek, i závěr hraní je vždycky stejný. Ticho následující po poslední desce vytrhne z opilecké letargie vytrvalce na baru a nastává poslední kolo přání. „Heeej, dej tam ještě něcoooo!“ řve jeden. „Ňáký dramce hrej,“ přizvukuje před omdlením a domluvená doba hraní skončila zhruba další. Nejlepší strategie je vypadat před hodinou, ale co by si na závěr nezaprudil, že? Nakovelmi zaměstnaně, což při balení nec jsem celkem rád, že aspoň nezkouší starý trik „Můžu tří kurfů desek naštěstí není pro- ti peníze poslat na účet?“, vyplácí mi domluvený honoHŘÍŠNÝ TANEC blém. V půlce většinou dorazí rář a loučí se se slovy, že „si to lidi chválili“. Pak do osiřeSám sobě musím gratulovat, jak úspěšně provozní a podiví se, že už nehra- lého mixu zapojí svůj smartfoun a do milosrdného ticha jsem se probojoval většinou noci. Sice se jete. V baru je sice deset lidí těsně osolí na plné koule Gangnam Style. Barmanky konečně utvrzuji v domněnce, že slečny na baru silně pookřejou a na rozloučenou mě vesele zkásnou o stopět štvu, protože okázale ignorují mou gestikulaci, že bych korun za tři nealko piva. se po čtyřech hodinách hraní sakra něčeho rád napil. Nakládám půl metráku desek do vymrzlého auta a snaPro písničku na přání si sem tam taky někdo dojde, ale žím se nemyslet na to, že je po dvouhodinové jízdě časkupodivu jsou ta přání až na výjimky smysluplná. (Nevím, ným ránem povleču na zádech do šestého patra. Než se jak to kdo má, ale nic mě nepotěší víc, než když někdo nasoukám za volant, vypadnou ze dveří baru poslední přijde a přeje si věc, která logicky sedne do hudby, ktedržáci. Jeden z nich mě zmerčí a volá na mě: „Hej, víš cos rou pouštím.) Dokonce i paní Monika mi už odpustila nezahrál? Takovou tu písničku, furt to hrajou v rádiu, se a divoce roztáčí své přednosti i zadnosti. A to, prosím, tam zpívá ná nááá, nananáááááánáááááááá…“

<

ČiliChili | 4 | 2013 cilichili.cz | facebook.com/cilichili

49


2013 | 04 | Čilichili: Sdílení, nebo život